Další povídka z pera (nabo snad z klávesnice) přítele Petra. Tu prvou si už přečetlo přes 70 lidiček, tak snad se bude líbit i další. A já čekám i na vaše povídky. Rád se o ně podělím se čtenáři Peruckých stránek.

Neznalá chodem velkoměsta, o dopravních předpisech nemaje potuchy, že jsou, rozhodla se naše prababička Anežka zastavit rozjetou tramvaj.
Okamžitě vyhodnocuji situaci, která by se dala nazvat, nejvyšší stupeň ohrožení lidstva. Ne, o babičku se nebojím, stále mne připomíná, ,,Hochu, já něco pamatuju, dvě války jsem prožila a každej je na mě krátkej". Bojím se o všechny lidi v dosahu prababičky, v naší obci tajně přezdívanou Kalamita.
Přírodní jevy typu zemětřesení, tornáda, povodně a jiné, jsou oproti prababičce vůbec nic. Ta se naopak vyrovná vichřici a nejmodernější stíhačce. Tak, taková je Pramáti našeho rodu, a moje prababička Anežka.........
Na začátku naší společné cesty do velkoměsta jsem neustále přemýšlel a stále si opakoval stejná slova; co když. Snažil jsem se předejít katastrofickým scénářům, které stará babička realizovala, aniž o nich věděla, natož nějaký scénář četla.
S představou velkého množství sanitních vozů, hasičských jednotek a mnoha zraněných lidí, rozhodl jsem se všemi prostředky mě dostupných, to je během, milovanou Anežku zastavit a tak předejít konci světa. Po rychlé vizuální prohlídce okolí jsem onu mně známou postavu zahlédl kdesi v dáli. Tlačit se davem lidí a k tomu ještě běžet, byl nadlidský výkon. Zatím to vypadalo jako rychlochůze, ale Anežka už byla na dohled.
To nejhorší právě nastalo. Světelnou křižovatku překonala, jak statná srna a mávaje berlemi za sebou, proběhla kolem troubějicíh automobilů. Červené světlo na semaforu prostě babča ignorovala. Když jsem i já doběhl ke křižovatce a čekal na zelené světlo semaforu pro chodce, měla ta stará žena opět větší náskok za vzdalující se tramvají.
Když jsem opět začal s pronásledováním staré matky našeho rodu, stačil jsem zaslechnout mně známý hlas, křičící v dáli; "Mně jen tak neujedeš, ty zmetku". Tramvajová souprava začala zpomalovat, až zastavila na zastávce, v jejím závěsu se také konečně zastavila i moje pramáti, stačíct ještě  pro sebe dodat, "Tak jsem tě taky dostala.", aniž si uvědomila, že stoji mezi lidmi, kteří na onu tramvaj čekají.
Jakmile nastoupila, zeptal se ji řidič tramvaje, "Tak, kam to bude panimámo".  Anežka dechu popadajíc, prohlásila "Do Motola". Onen dobrý člověk se pousmál a prohlásil na celý vůz, "Na to vypadáte dost mladě". "Tak konec srandy a jedeme", prohlásila naše babička trochu uraženě.
"Já nejedu", prohlásil šofér. Na to pohotově babička odpověděla, "Tak jedˇ, já nemám čas." "Já taky nemám čas, ale jak říkám, nejedu do Motola."
"Lidi tady jsou, tramvaj taky a koleje tu už leží věčnost," pronesla ta statečná žena svoje poslední slova.
"Babičko, prosím vás, Motol je na druhou stranu, je daleko za námi, musíte jet zpátky."
"Tak otoč synku a jedeme do toho Motola." To už řidič nevydržel, a začal telefonovat o posily. Tu se ve dveřích vozu objevil policista se slovy, "Tak tady jste, vy ženská sakrametská." "Půjdete se mnou" prohlásil příslušník."  "Svámi nejdu, já chci do Motola!" "Tam už jste mohla jet před chvilkou s pohřebním autem, vy nevíte že se chodí po přechodu."
"Po přechodu jsem už dávno, chlapečku," odpověděla s úsměvem pohotově prababička Anežka.
Policista, už tak dost nahněván na babičku, pokynul řidiči tramvaje. se slovy že může odjet. Ten, ačkoliv ještě trochu rozčílený, oznámil na celou tramvaj všem cestujícím, "Tak tohle zpoždění nikdy nedoženeme."
"To je už jedno, čert vem zpoždění, ale takhle jsme se už dlouho nepobavili. Lepší než v televizi na Silvestra," ozvali se hlasy cestujicích v oné tramvaji. "Bába jedna, ucpe půl Prahy, lidi maj srandu, a jako vždy dostanu vynadáno já, řidič." prohodil tramvaják a jal se odjet.
"Tak co s vámi, občanko," ozval se příslušník policie k naší babičce. "Takhle mě neříkejte, já vám taky neříkám Orgáne," pravíce Anežka už opět trochu rozčíleně.
Z mého pohledu nastal ten pravý okamžik, opustit shromážděný dav přihlížejících občanů, začít řešit situaci a hlavně opět zachránit babičku. Při pohledu na mě, vytušil policista, že patřím k oné osobě, kterou právě zadržoval. Odvedl mě stranou od lidí a se slovy, ,,Teď mě poslouchejte, řeknu vám to jasně a jen jednou! Seberte si tu vaši příbuznou a ať jste pryč. Jinak bych ji musel nechat odvézt, ale né do Motola kam chtěla, ale rovnou k nám na stanici. To by mě čekalo víc papírování a to já nemám rád. Tak prosím vás koukejte zmizet."
Opět s novou vidinou, jak skupina těžkooděnců odváží starou ženu s pouty na rukou do neznáma, jsem ji uchopil za ruku se slovy, ,,Teď budeš zticha a neustále půjdeš vedle mně, bok po boku. Je  to jasné!.
Trochu posmutněle se na mě podívala a prohlásila, ,,Jasné, když tu velíš ty, ale tomu policajtovi bych to ještě vytmavila!" dodala Anežka.
,,Tak babčo, jde se na Metro," pohotově rozkazuji v opět nově nabyté funkci velitele a pomalu postrkuji matku rodu do vestibulu Metra. Moje prababička se znalecky porozhlédne, zhodnotí situaci a praví, ,,Synku, tady v životě nic nejezdí a ani nepojede."
,,Jezdí," pronesu a ukazuji  na eskalátor, ,,Jezdí tady schody a po těch pojedeme dolů."
,,Jiné tu nejsou," špitne slabým hláskem. To už nebohou ženu nasměrovávám až ke chodům. Před prvním schodem jsem se snažil dát  Anežce jasnou inskruktáž o nástupu a posléze o jízdě na jezdících schodech, když se to stalo. Po neblahé ženě mně zbyl v ruce pásek z jejího sáčka a pohled na v dáli ujíždějící příbuznou. Nedbaje všech předpisů, rovnou jsem se vrhnul na zábradlí mezi schody a horší než babička, sjel dolů jak po skluzavce s pohoršenými pohledy jedoucích lidí po schodech dolů.
Jakmile jsem byl dole, předhoníce babičku, počkal na ni a uchopil ji se slovy, ,,Honem pryč", doběhli jsme stojící vlakovou soupravu, jedoucí nám zatím neznámo kam.
Kam ? Tak o tom někdy příšte.

Petr Červenka. (Olšany)