Bretaň je trochu jiná Francie. Již její název odkazuje na blízkost Anglie, pod kterou tato část pevniny často patřila. Je zde živý i původní keltský jazyk a Bretaň má i jiná privilegia. Třeba se zde neplatí mýtné na dálnicích. Ale my už jedeme bezvadným pirátským autobusem firmy Altano a v dáli v mlhavém oparu vidíme na obzoru špičku, podobnou hotelu na Ještědu. Přibližujeme se a již rozeznáváme věž a detaily jedné z největších turistických zajímavostí Francie, klášter Mont-Saint-Michel .
Základy kláštera zde byly na žulové skále v moři postaveny již před více než 1000 lety. Přes 30 let to již není ostrov, klášter je propojen náspem s pevninou. Naše cesta také na pevnině končí, z velkého parkoviště jezdí kyvadlová autobusová doprava zdarma pod klášter a městečko. Na pobřeží Bretaně je jeden z největších odlivů v Evropě, voda klesá až o 15 metrů a tak se na původní ostrov mohlo pouze při poklesu hladiny po tekutých píscích. Nyní na náspu a v okolí probíhá velká stavební činnost a ta trochu ruší prvý dojem z monumentální památky. My však prošli branou a již jsme v jiném, středověkém světe. Úzkými uličkami přicházíme ke vstupu do kláštera, jsme mezi prvými hosty toho dne. Ale ouha, zaměstnanci památky stávkují. Nakonec to byla výhoda, dovnitř nás pustili bez vstupného. Klášter je neskutečně mohutná stavba, návštěvník nechápe, jak se na malou skálu vešla a hlavně kolik materiálu a jak se sem muselo dopravit. Z velké terasy je pohled na tmavé písky odhalené odlivem, naopak mezi zdmi je ukryta krásná renesanční růžová zahrada. Rozměry vnitřních prostor jsou obdivuhodné a pilíře pod hlavní věží snad nejsilnější, které jsem kdy viděl. Slunce úzkými vysokými okny vytváří krásná zákoutí pro oko a to fotografovo zejména. Náš čas však již vyprchává a my musíme rychle městečkem zpět k autobusu, který nás odvezl zpět na parkoviště. Opět povzdech. I zde bych mohl být celý den, pozorovat příliv a odliv, změnu svatého Michala v různém osvětlení a podívat se na něho i zvenčí.
Odjíždíme do Cancale, typického přístavního městečka, s hlavním cílem ochutnat ústřice. Ústřice je prý pro Francouze něco jako náš vánoční kapr, pojídají je v tunách a proto jsou v moři umělé pěstírny těchto mlžů. Celé pobřeží je pokryto jejich lasturami, pár jsem si jich přivezl. Za přístavním molem je tržnice se stánky plnými beden s ústřicemi. Paní Vorudová kupuje prvou várku (ne vařené, ale syrové) a labužníci se na ústřice vrhají, rozevírají je, pokapu citronem a vycucávají slizkou hmotu. Ne děkuji, já se jdu projít dál po pobřeží a k pomníku nad městem. Dalším přístavním městem na naší cestě je Saint Malo . A je to nejen přístavní, ale dokonce korzárské město. Zde se korzáři za své bohatství spřáhli dokonce i s místním biskupem. Město je obehnáno vysokými  hradbami, na přilehlých ostrůvcích jsou malé pevnosti. I na ně je přístup pouze při zdejším velkém odlivu. Já procházel s kamarády nádhernými uličkami uprostřed hradeb, dal jsem si i místní speciální palačinku, ale udělal jsem chybu. Mám chodit sám a viděl bych i hradby zvenčí, zajímavé omleté kůly a pevnůstky. Poučení pro příště. Nedaleko od města ústí do moře řeka La Rance a je zde vybudována velká přílivová elektrárna s 24 turbínami. Dobrý nápad, voda vyrábí cestou tam i zpět. Končí další den naší cesty a my se ubytováváme nedaleko St. Brieuc v Langueux. Večer jsem si opět s harmonikářem Pepou zazpívali.
Ráno nebalíme, budeme zde spát i další noc a vyrážíme na celodenní výlet na Pobřeží růžové žuly. Poblíž městečka Lannion s pomocí policie hledáme menhir, ale asi jsme ho přejeli. Stavíme v městečku Guéradur u Trégastel u malého gotického kostelíku sv. Anny. Zajímavá stavbička s viditelnými stopami práce starých kameníků. A kolem obrovské kameny, na kterých pracuje  kameník současný. Ale pokračujeme dál do Ploumanachu, parkujeme a míříme na pláž, kolem které se tyčí velké skály a balvany z růžové žuly.  Vyrážím vpravo mezi domy a po chvíli jsem přímo na pobřeží mezi balvany. A je opět na co koukat, skály spadají přímo do moře a na nich leží další balvany a viklany. Jeden by řekl, že když ne některý sedne racek, že se převáží. Kousek dále je čtverhranný maják stejné barvy jako okolní žula, kolem něj se dá projít dále a já toho využívám. I zde pokračují seskupení balvanů krásné až bizarní, zajímavé až úžasné. I zde by jeden mohl být celý den, ale já chci ještě okusit vodu La Manche a tak pospíchám zpět. Stejně jsem byl téměř poslední, všichni již z pláže odcházejí. Já navlékl své pardálí plavky a při odlivu téměř 100 metrů kráčím bahýnkem do mořské vody. Příjemné osvěžení, ale rychle zpět a po chvíli bloudění jsem u autobusu. Popojíždíme jen kousek do Perros-Guirec a jdeme do přístavu k výletní lodi. Čeká nás plavba na Ptačí ostrovy , nebo také  Souostroví sedmi ostrovů. Já měl náhodou na mp3 povídání o této přírodopisné raritě Bretaně a tak jsme trochu věděli, co nás čeká. Po několika minutách připlouváme mezi skalními hroty k bílému ostrovu Rouzic. Ale chyba, není bílý, ale bělají se na něm tisíce mláďat ptáka Tereje bílého. Kapitán lodě nám předvádí svoji výjimečnou zručnost, když se mezi ostrými skalisky téměř na místě otočí tak, abychom osazenstvo ostrova viděli všichni. A tak plujeme od ostrova k ostrovu a vidíme desítky dalších ptáků, já poznal pouze kormorány. Cestou zpět to s námi vzala posádka dle Pobřeží růžové žuly a my viděli prošlá místa ještě jednou, tentokráte z moře. Krásná plavba. Vracíme se zpět do St. Brieuc a paní Růženka nás vzala do Plunche na společnou večeři. To asi neměla dělat, ale nakonec, dobře jsme se najedli a i pobavili. Čecháčkové v nezvyklém zařízení udělali tokovou show, že by z toho francouzská televize měla silvestrovský program.
    Ráno balíme a míříme směr Paříž. Ale cestou máme ještě dvě zastávky ve starých bretaňských městech. Prvým byl Dinan. Jak je to ve Francii časté, historické centrum s hrázděnými domy, dřevěným podloubím a mohutným hradem s hradbami nad řekou. Pod nimi dva mosty, jeden vysoký viadukt přes celé údolí a druhý gotický malý přes řeku La Rance. Já seběhl dolů až k řece úžasnou dlážděnou uličkou, jeden domeček hezčí než druhý. A pohled vzhůru na viadukt a město byl zajímavý. Udýchaný klusem vzhůru jsem stihl bez zpoždění náš autobus. Druhým městem bylo východobretaňské Vitré . I z tohoto městečka dýchá středověk jejími úzkými hrázděnými uličkami. Na konci jedné z nich je domeček, křivý na všechny strany. Jako z pohádky. Ale ještě víc pohádkový je hrad téměř 1000 let starý. Jedna kulatá věžička vedle druhé a na každé ostrý jehlan. A vše vzorně opravené a udržované. Krásné rozloučení s Bretaní.
Neviděli jsme sice typické bretaňské stavby venkova ani farní komplexy a menhiry, ale trochu jsme si k této tajemné a krásné části Francie přičuchli. Na dálnici čekáme až shoří havarovaný kamion, přes Versailles a za La Defense  jsme dojeli na předměstí Paříže, kde jsme měli poslední francouzský nocleh. A to jsem ještě nepřipomněl, že jsme se cestou míjeli s projetou i plánovanou trasou Tour de France. Místo dojezdu pod Vítězným obloukem nás čekalo další den, ale o tom až příště.

FOTO Normandie - Bretaň 
FOTO Mont-Saint-Michel
FOTO Stíny katedrál
FOTO Cancale
FOTO Saint-Malo
FOTO Trégastel Sainte-Anne
FOTO Pobřeží růžové žuly
FOTO Flora mezi žulou v Bretani
FOTO Ptačí ostrovy
FOTO Dinan
FOTO Vitré

Prvé povídání o Normandii
Pokračování Paříž dopoledne
Pokračování Paříž odpoledne