2.1 HISTORIE OBCE PERUC

Historik Václav Vladivoj Tomek (1818 – 1905) napsal o Peruci:
„Peruc, jako spanilá sestra posvátného Řípu, je půvabná i svojí volností. Ničím nesemknutá a nesevřená, volná jako orlí hnízdo na zasněné skále, odkud daleko široko lze se rozhlížeti po ohromném prostranství země české, jeví se poutníku, který sem zaměřil z pout velkoměsta.“

Dějiny Peruce sahají až do pravěku. Existence lidských sídel je zde téměř kontinuálně doložena již z mladší doby kamenné (6. – 4. tis. před n. l.). V průběhu dalších tisíciletí zde sídlili  lidé  z  doby  bronzové i železné. Na přelomu letopočtu, po odchodu keltského obyvatelstva, zde bylo území osídleno Germány, na jejichž místo pak v polovině 1. tisíciletí našeho letopočtu přicházejí naši nejstarší slovanští předkové.
Počátky osídlení na Peruci jsou zřejmě ovlivněné existencí vydatného pramene podzemních vod. Též název obce se odvozuje od „praní“ ve studánce, která zde vždy bývala a dala základ všeobecně známým pověstem. Již v latinské Kosmově kronice začátkem 12. století je vylíčen příběh setkání přemyslovského knížete Oldřicha s Boženou, dcerou (manželkou?) zdejšího zemana Křesiny (uváděn r. 1002). Kronikář Václav Hájek z Libočan  tento příběh umístil  do Peruce. 
První písemné zprávy pocházejí z roku 1170, kdy je Peruc zmiňována jako majetek pánů z Peruce - Měška a Hroznaty.  Na konci 12. stol. se z písemných pramenů držitelé Peruce ztrácejí, až v roce 1273 je zmiňováno o držbě  části  Peruce premonstrátským klášterem na Strahově. S premonstráty se o Peruc  dělil  Dětřich  Bořita z Peruce, doložený roku 1297. Ten je v roce 1319 vzpomínán jako „držitel sešlého hradu na silném prameni vody“. Dále je situace držby Peruce značně nepřehledná. Doba husitských válek a dlouhá doba po nich je v dějinách Peruce neznámá. Teprve v  roce 1498 sedí na perucké kamenné tvrzi Zikmund Pětipeský z Krásného Dvora. Pětipeští jsou majiteli do roku 1543, kdy se Peruc dostala do rukou Elišky z Krajku, poručnici sirotků po Jiřím Popelovi  z Lobkovic na Divicích. Roku 1597 byla středověká tvrz přestavěna na renesanční zámek a perucké panství koupil Jan Hruška z Března. Existoval zde pivovar, sladovna, ovčín, dvě krčmy, dva mlýny, kostel, fara, vinice, chmelnice, zahrady, dva rybníky s mlýny a lom kamene. Majitel však byl známý „hýřilec“ a opilec a při jízdě kočárem v opilosti vystřelil, koně se splašili a Hruška zahynul. Jeho děti majetek prodaly v roce 1611 Alžbětě Zapské ze Šlivic. Tato šlechtična se vlivem válečných událostí po roce 1620 dostala do dluhů a musela Peruc prodat. Novou majitelkou se stala roku 1627 Alžběta Volfomína Žďárská. Doba, ve které spravovala perucké panství byla díky válečným událostem velmi kritická. Třicetiletá válka se podepsala i na Peruci, vesnice byla po odjezdu vojska zpustošená. Neutěšenou situaci komentují  slova: „Tato ves na stavení jest zpustlá, zkažená, spálená a zruinovaná…“
Na panství ležely značné dluhy, proto potomci Alžběty Volfomíny Žďárské majetek roku 1673  prodali. Novým majitelem se stal Johann Dietrich svobodný pán Ledebur a jeho rod držel Peruc více než sto let. V letech 1798 - 1814 bylo  panství majetkem knížat Kinských, kteří o něj nejevili takřka žádný zájem.  To se však změnilo za držení Thun-Hohensteinů. Roku 1814 koupil perucké panství František Antonín hrabě Thun-Hohenstein (1786 – 1873) vzdělaný a kulturní šlechtic, výborný hospodář a pokrokový reformátor.  Jeho vnuk František de Paula Antonín (1847 – 1916) se v době, kdy byl pánem peruckého panství, velmi zasloužil o rozvoj obce. Jeho přičiněním byla Peruc 18. listopadu 1898 povýšena Císařem Františkem Josefem I. na městys a od 24. listopadu 1900 mohla užívat i vlastní  znak. V držení tohoto rodu zůstal perucký zámek i dvůr až do roku 1945.                                                                                               
Helena Halamová, 2010 

2.2   Významné a památkově chráněné  stavby  v Peruci

Historickým centrem Peruce je náměstí, které si dodnes podrželo rysy promyšleného barokního urbanismu. Hlavní dominantou jsou zde  zámek (panel č. 3) s ohradní zdí a bránou do zámeckého parku, a  kostel sv. Petra a Pavla s farou (čp. 11) – samostatný text 2.3.

Náměstí dnes obklopují z větší části přestavěné statky, mezi nimiž je umístěn bývalý zájezdní a poštovský hostinec (čp. 19) s výraznou empírovou fasádou zdobenou pilastry a psaníčkovými sgrafity s poštovskými trubkami pod římsou z počátku 19. stol.
Vedle stojící patrový objekt je stará kovárna (čp. 18) – hodnotné stavení  z počátku 19. století, nyní rodinný dům.

Z druhé strany hostince je patrový dům s plasticky zdobenou fasádou smíšeného novorenesančního – novobarokního slohu z konce 19. století. Má opravenou fasádu porušenou modernizací a výměnou oken.
Nejnovější archeologický průzkum z roku 2001 potvrzuje v galerii U Kozorožce (čp. 23) osídlení již na přelomu 12. a 13. století.
Bývalá škola (nyní zdravotní středisko) – byla postavena v 60. letech 18. století, k jejímu rozšíření došlo roku 1823 a za podpory Thun-Hohensteinů bylo v roce 1865 přistaveno patro.

U vjezdu do farního dvora je umístěna socha sv. Jana Nepomuckého od K. Platzera datovaná do r. 1857, která původně stála na můstku u Oldřichova dubu.
Uprostřed parčíku je figurální pomník z roku 1922 od Emanuela Juliana  Kodeta  připomínající  válečné události a hlavně padlé v 1.světové válce.  Na podstavci jsou vytesána jména čtyřiceti padlých. Pomník byl postaven v centru návsi, kde v minulosti stávala stará kašna nad rybníčkem. Rybníček byl v té době již dávno vyschlý, zůstala však pověra, která říkala, že přijde válka, v níž padne mnoho lidí a rybníček bude přetékat krví…

Opodál  stojí dřevěná vidlicová zvonice – vidlák bez zvonu (ten byl zcizen v 90. letech 20. stol.) a tzv. konstituční kříž (kamenná boží muka) postavený roku 1848 zásluhou známého obrozeneckého kněze Františka Daneše, který v Peruci působil v letech 1840 – 1892.
Naučná stezka vás dovede k  Boženině studánce (panel č. 5). Vydatný pramen podzemních vod byl na paměť bájného setkání  Oldřicha a Boženy upraven v druhé polovině  19. století v novogotickém duchu.
V kopci naproti studánce stojí tradiční statek čp. 38 se zbytkem pozdně barokního štítu. Pod ním je další  statek čp. 40  s patrovou obytnou budovou s necitlivě zmodernizovanou fasádou, ve kterém se narodil František Jaroslav Čech, otec básníka Svatopluka Čecha – ten zde u svého dědy rád trávil mnohé chvíle. (V roce 1906 byl Sv. Čech jmenován čestným občanem Peruce). Pod ním další tradiční statek čp. 41 s patrovou obytnou budovou s vkusnou  fasádou s původními okny. Do těchto míst  je kladeno místo Křesinovy tvrze, ve které  žila Božena.

Silnice dále míjí novorenesanční radnici s výraznou fasádou zdobenou sgrafity z r. 1887. Pod radnicí dříve býval podjezd, kde byla kovárna. Dnes je zde zajímavé sklepení využívané jako klubovna  mysliveckého sdružení.
Díky rozvoji Peruce došlo v letech 1911 – 1912 pod vedením peruckého stavitele Julia Löbla k výstavbě nové školní budovy (na Komenského ul.), která stojí dodnes. Na svou dobu to byla velmi moderní budova s ústředním topením.

Stejně jako v jiných místech i v Peruci byl zřízen v roce 1922 Sbor církve československé. V červenci 1932 byl v Edenu položen základní kámen kaple této církve a stavba byla dokončena v červnu 1933.

Zdroj: Odborná publikace RNDr. Jana Marka, CSc., 1993 + Archiv městyse Peruc
Helena Halamová, 2010

2.3 KOSTEL SV. PETRA A PAVLA

Perucký kostel zasvěcený sv. Petru a Pavlu je jednou z barokních skvostů. Byl vybudován jako novostavba v letech 1722 – 1724  architektem Petrem Pavlem Columbanim.  Jedná se  o jednolodní stavbu s bohatou vnější i vnitřní výzdobou.  Hlavní oltář je obrácen k západu, tedy ne, jak bývá zvykem,  na východ. Stavěn je z opuky a velká část staviva je výsledkem ruční práce zdejších osadníků. Východní průčelí má nad hlavním  vchodem latinský nápis – chronostikon, který udává letopočet dokončení stavby (1724).   Průčelí kostela je zdobeno sochami  sv. Václava a sv. Jana  Nepomuckého, v horních partiích sochami Krista, po stranách se sv. Petrem, sv. Pavlem a anděly.

Centrem interiéru kostela je iluzivní oltář s obrazem sv. Petra a Pavla a obrazem Nejsvětější Trojice z druhé čtvrtiny 18. století namalovaný Janem Adamem  Schöpfem. Oltář je dubový, pozlacený. V chrámové lodi stojí čtyři postranní oltáře ze dřeva, jsou bohatě vyřezávané (Panna Marie – pochází od malíře kněze Gerardiho r. 1677, sv. Antonín  Paduánský – též od Gerardiho, sv. Jan Nepomucký – autor neznámý a sv. Judy Tadeáš – autor neznámý). Kazatelna je dřevěná, polychromovaná jako slivenecký mramor, sochy bílé se zlatými okraji. Významnou památkou jsou také obrazy křížové cesty, které namaloval v roce 1761 lounský malíř František Smichaeus (1712 - 1772).  Barokní zpovědnice je dubová se zlacenými prvky. Vzácná renesanční křtitelnice se dochovala z roku 1553, je cínová a dokazuje velmi kvalitní kovoliteckou práci tehdejší doby. Byla přenesena ze starého farního kostela.
Varhany jsou z roku 1763  a pocházejí z dílny Ignáce Schmieda z Lokte. Mezi oltáři sv. Ant. Paduánského a sv. J. Nepomuckého můžeme na zdi vidět renesanční náhrobek jednoho z majitelů Peruce Fridricha (Bedřicha) z Lobkovic z roku 1597.  Uprostřed chrámové lodi se nachází hrobka Ledeburů z roku 1713.  Je kryta mramorovým kamenem a  je na ní německý nápis a ledeburský erb.

Kostel obklopuje bývalý farní hospodářský dvůr se zahradou, na jeho severní straně je starý hřbitov, který obsahuje několik pozoruhodných náhrobníků -  zajímavý je např. náhrobník se znakem Purkrabího z Donína  (zkřížené jelení parohy) asi ze 16. století.
Fara u kostela byla vybudována spolu s barokním kostelem  v 19. století však došlo k její novorenesanční přestavbě, a později byla ještě zmodernizována.  Dnes slouží fara jako církevní byt a sídlo Království hudby a veselých písniček – spolek pro rozvíjení hudební a dramatické výchovy dětí.
Zdroj: M. Neudertová-Hrubá – Kniha Peruc a okolí v proměnách času,  Archiv městyse
Helena Halamová, 2010 

Naučná stezka Perucko 1 - 20