Pokus povídání třetího...

Sedm let jsem v Písku študýroval…

…ani jedno děvče nemiloval, jenom jednu měl jsem rád, tu mi přebral kamarád… má to něco hluboce do sebe, ty staré dobré lidové písničky! „Počkej milá, však Ty budeš plakat, až já budu kázáníčko kázat, v tom putimském kostele, první bude pro Tebe… asi nějak tímto způsobem by se dala parafrázovat stará jihočeská lidová píseň na další období mého života. Ale jak tomu již ve skutečném životě bývá, většina věcí je samozřejmě úplně jinak a skoro vždy naopak. Nebylo to samozřejmě v Písku, ale v Lounech, netrvalo to sedm let, ale pouze čtyři, jelikož zkoušku z dospělosti se mi tehdy podařilo složit hned na první pokus, což dnes dělá na některých školách (a zvláště těch odborně zaměřených, kde se třeba maturuje z chemie, matematiky, českého a anglického jazyka na budoucí specializaci „kosmetička podlahových krytin“ nebo „krumpáčový management“) docela některým studentům a studentkám vážné problémy… no a s těmi dívkami to také není tak úplně docela pravda. Po spolužácích jsme se ale tenkrát opravdu, my chlapci, dívali pouze při tělocviku, kde hrozilo již tehdy při kolektivních sportech, že tě nějaká svině kopne zezadu do ledvin! A jelikož jsme se docela v rámci egoistické samolibosti a touhy po individuálních vítězstvích a sportovních výhrách již tehdy vzájemně nemuseli, tak alespoň tady lze nalézt v mém příběhu malinkatý kousíček pravdy… žádného chlapce jsem tedy za celý svůj život opravdu nemiloval, no a kamarádi, ti, jak se říká, ti padli u Stalingradu… no a v Písku, v Putimi a ani v Lounech, natož na Peruci či v Telcích, jsem přirozeně také nikdy necelebroval žádnou bohoslužbu, natož „meš“ (M.A.S.H 4077)…
Ty začátky na lounské všeobecně vzdělávací škole alias jedenáctiletce alias gymnasionu nebyly tenkrát vůbec lehké a upřímně bych je přál všem dnešním budoucím a rádoby kvalitním a kvalifikovaným maturantům… bez mobilů, počítačů, ale i bez ofocených nepřečtených obsahů knih, bez „výcuců“ dějepisu lidstva, který se dnes vejde na jednu stránku v počítači či tabletu, bez „výcuců“ matematiky, fyziky a chemie… papírové „taháky“ jsme samozřejmě měli, ale museli jsme si je vytvořit a minimalizovat sami, takže jsme se díky této disidentské svazácké činnosti i něco nechtěně bohužel naučili.
První dojem pro nás vesničany byl, že jsme absolutní zera = nuly! Naše třída měla 33 přijatých studentů a studentek, z vesnic tehdejšího lounského okresu nás bylo celkem osm, ostatní z tehdejších lounských „výběrovek“. V USA se dnes absolventům jejich elitních vysokých škol říká „břečťanová liga“, a tito lidé dokážou držet při sobě a celý život si vzájemně pomáhají a chovají s e jako uzavřená skupina, ačkoliv ty jejich vysoké školy a vzdělání na nich dosažené možná ani dnes nedosahují kvality vzdělávání tehdejšího lounského gymplu… akorát, že všichni mluví s tím knedlíkem v hubě a ještě s tím divným zámořským akcentem, což je jim ovšem většinou potom na nic při mírových pohovorech s paštunskými kmenovými vůdci v Afganistánu, když se diplomaticky smlouvá o ceně surového opia na světových burzách… ale zase se knedlík v ústech hodí při dojednávání cen surové ropy Brent s arabášskými šejky!
Na lounském gymplu v roce 1975 byla jedna veliká výhoda, a to, že ruština sice byla povinná, ale jinak jsme si mohli zvolit mezi „knedlíkem v hubě“, němčinou, francouzštinou a španělštinou, a na to vše tam byli tenkrát kvalifikování učitelé, alias profesorky a profesoři, a hlavně jejich kvalifikace nespočívala ani v těchto dobách v držení stranické knížky všemocné strany, ale v jejich odbornosti, i když někteří (většina) samozřejmě knížku tehdejší všemocné strany vlastnili, ale nikdo z nich ji proti nám gymnaziálním studentům nezneužíval….
V těch prapůvodních začátcích bylo ze všeho nejtěžší naučit se „kousat“. Z vesnických škol jsme byli vychováni ke slušnosti, úctě a taky bohužel k měkkosti, jenže, jak se dodnes říká, a jak je to i vědecky darwinisticky doloženo, slabší kusy odpadnou…na lounském gymplu se proto člověk musel vrátit k základům psí smečky a naučit se cenit zuby! To byl ten hlavní vklad tohoto všeobecně vzdělávacího ústavu pro další život! Mně to v těch dobách tenkrát trvalo skoro rok a půl, než jsem se dopracoval do stadia bojového pokřiku, které se používalo již kdysi dávno předtím v roce 1941 v letecké Bitvě o Británii, pro červený roj tehdejší 310. československé st íhací perutě, který tenkrát měl volací název Králíci, při útoku na německé bombardovací svazy – „Králíci, buďte svině!“
První ročník studia na lounském všeobecně vzdělávacím ústavu byl tenkrát v roce 1975 poznamenán dvěmi zásadními událostmi. Jednak se připravovalo velké kulaté výročí trvání školy (přiznám se, že dnes již opravdu nevím, kolik let tehdy ústavu bylo, a jsem docela líný si to „vygůglit“), jednak se chystal hromadný vstup všech studentů a studentek prvních ročníků do místní veliké organizace tehdejšího Socialistického svazu mládeže. Co se týče krásných a na tehdejší dobu velkolepých oslav výročí školy, tak mojí první vzpomínkou je průvod všech tehdy dorazivších žijících absolventů a maturantů ústavu lounskou Poděbradovou ulicí. V čele průvodu šla hosteska z řad tehdejších studentek s transparentem Rok maturity – 1912 - a za ní pomalu kráčel jediný člověk! S dalšími transparenty s vyššími letopočty na transparentech absolventů a absolventek sice přibývalo, ale přímou úměrou se to nedalo nazvat ani náhodou. Co se týče mojí osoby, jsem ze své účasti na těch oslavách dodnes poněkud rozpolcen, protože jako druhý povinný cizí jazyk (mimo té tehdy „nepovinné“ ruštiny) jsem si tenkráte zvolil na gymnáziu jazyk německý (samozřejmě vypočítavě díky tomu, že jsem za sebou již tehdy měl dva roky jeho dobrovolné výuky na perucké ZDŠ), ale v oslavách jsem byl společně s několika dalšími kolegy „němčináři“ nedobrovolně zařazen k alegorické skupině „angličtinářů“, údajně proto, že tam potřebovali více kluků. Tak že jsem (moc hrdě tedy fakt né…) pochodoval tenkrát centrem Loun v skotském kiltu a s baretem na
hlavě… kostým tehdy ušila moje telecká babička zadarmo, hlavně prý, abych dostudoval! Na druhou stranu jeden z mých tehdejších kolegů, dnes nejmenovaný primář chirurgie v Písku, na tom byl tenkrát o dost hůř, protože musel na zádech táhnout i staré skoro nefunkční dudy, ze kterých občas vyluzoval otřesné pazvuky. Naše společná fotka potom poměrně dlouhou dobu visela na chodbě ve druhém patře ústavu a my dva jsme byli docela dobrým terčem studentského humoru… na druhou stranu, taky jsem mohl dopadnout i hůř, a dělat třeba v německé sekci bavorskou selku v provedení „a la tehdejší NDR!“
Co se týče skupinové svazácké organizovanosti, tak tam se mi v té době podařilo nechtěně udělat opravdu raketovou kariéru. Jako všichni studenti a studentky prvních ročníků ústavu jsem tenkrát podepsal předvyplněnou přihlášku, ve které stačilo doplnit pouze minimum osobních dat, a už jsem byl členem! Díky tomu se mi tenkrát podařilo přeskočit hned dva stupně tehdejší populární soutěže O knížku mladého komunisty… nestihl jsem být jiskřičkou či jikrnáčem v telecké malotřídce, a ani jsem nestihl být pionýrem na perucké ZDŠ. Tam to po nás nikdo tenkrát ani nechtěl… a najednou rovnou svazák, Jasánku! Ono to nemělo ale dlouhé trvání… ve druhém ročníku mých gymnaziálních lounských studií jsem byl povolán k předsedkyni (již tehdy byla docela v kariérních postupech rovnoprávnost, stačilo pouze uznávat vedoucí úlohu vedoucích a držet zobák…) ústavové organizace SSM (byla ve čtvrťáku, těsně před maturou, kádrový profil dobrý a budoucnost světlá…), kde mi bylo sděleno, že jsem byl jako mladý a perspektivní vybrán Okresním výborem Socialistického svazu mládeže v Lounech k tomu, abych obrodil a znovuzrodil (muž!) skomírající svazáckou organizaci v Telcích…“Vůbec se toho neboj, my tě tam převedeme, když už tam bydlíš, a oni Tě rádi zvolí, on to stejně nechce nikdo dělat!“ A jak řekla, tak i udělala… místní, tehdy poměrně početná sedmičlenná telecká svazácká organizace mne jednomyslně, radostně a dost škodolibě opravdu pasovala na velitele. Její tehdejší činnost tenkráte spočívala ve scházení se ve svazácké klubovně, hraní karetních her a nezletileckém (povětšinou) popíjení tajně propašovaných lahvových piv… případně nějaká návštěva tanečních zábav a odpoledních alkoholických čajů v přilehlém okolí… dnes stále ještě žijící členové hudebních skupin Kvantum a Minimax pořád rádi vzpomínají v dobrém na utrácející telecké svazáky alias haury! Po mém seznámení se s katastrofálním stavem a uvědomělostí místn ích budoucích soudruhů a soudružek jsem se rozhodl k poměrně dost radikálnímu a riskantnímu kroku. Vytluču klín klínem! Na další schůzi, kam se dostavilo dokonce pět členů, a díky tomu jsme se stali usnášeníschopnými (dva se ožrali už odpoledne a zbytek byl ke všemu ochotný), jsem přítomným navrhl, proč vymetat zábavy v okolí a tím nepřímo podporovat ekonomický růst sousedních vesnic, když si můžeme udělat vlastní svazáckou zábavu, a pokud se to podaří, tak v dalším roce i třeba  třeba svazácký ples, v telecké Sokolovně… no, nepodařilo se to! Sice jsem to následně dostal posvěcené i z OV SSM v Lounech, telecká organizace to schválila ve svém tehdejším stavu na schůzi samozřejmě jednomyslně, ale všechno to skončilo to naprostým fiaskem! Tedy, zábava byla (ples napřesrok už opravdu ne..), leč jsem bohužel dost podcenil rivalitu naší vesnické a sousedních vesnických svazáckých organizací… ta hovada se servala jako dobytek! Na vstupném jsme sice tehdy získali cca 850,- Kč, na kontě bylo taky něco okolo dvou tisíc, a ani „bekeho“ (znalí vědí, o čem mluvím) slánský Minimax nebyl nijak drahý. Ekonomické škody na zařízení telecké sokolovny a počet rozbitých oken a půllitrů však nakonec tímto způsobem dovedly k ekonomickému zániku starou dobrou teleckou svazáckou organizaci. Kdo však chtěl, mohl přejít pod tu peruckou, jak se psalo v protokolu z okresu o zrušení, rozpuštění a vypuštění… zájemců ale moc nebylo!
No a potom se již jenom jezdilo na slánské Háje na Katapult, Olympiky a podobné skupiny… já už zase nebyl svazák, ale asi to nikomu nedocvaklo, takže jsem v klidu odmaturoval, byl přijat na Vysokou školu chemicko technologickou v Praze Dejvicích, Suchbátarova 6, kde jsem moc dlouho ale nepobyl, hlavně proto, protože jsem neviděl věž teleckého kostelíka, a Louny, ty jsem ještě zkousnul, ale Prágl, ten jsem tenkrát už psychicky nezvládl. A potom nastala léta vojenská a potom i léta železniční… ale o tom snad zase někdy příště!
No a co říci závěrem, abych moc nepředbíhal následný děj… snad asi pouze toto… 7. dubna Léta páně roku 1983 jsem pojal (ne že bych před tím tedy již nic nepojímal…) za svou zákonnou první manželku na tehdy delegované svatbě (nevím, jestli to dnes také ještě takhle funguje, ale princip byl tenkráte asi v tom, že já měl trvalé bydliště v Telcích, pojímaná budoucí manželka v Převýšově u Chlumce nad Cidlinou, můj svatební svědek v Jablonci nad Nisou a manželčin svatební svědek v Německém alias Havlíčkově Brodě, a obřad b yl na moji výslovnou žádost objednán na Chodsku, kde jsem svoji první manželku předtím pojímal poprvé…) na Obecním úřadě městysu Klenčí pod Čechovem mladé a tehdy netěhotné jednadvacetileté děvče. Protože původem byla kousek od Chlumce nad Cidlinou, tak naše manželství dopadlo jako ti pověstní sedláci „vocamcaď od toho Chlumce u Hradce Králového. Samozřejmě mojí vinou, což je pravda… ale tehdejší předseda tehdejšího Národního výboru v chodském městysu Klenčí tenkrát ukončil tehdy svou poměrně krátkou a nepropagandistickou slavnostní posvatební řeč po mém a jejím svatebním obřadu nejen přáním spokojeného manželství, jak to dodnes umí a naučeně dělá kdejaký zástupecký koumák se starostenským symbolem na krku, ale i tím hrdým chodským slavným příslovím: „Buli jsme ha budem, ha Vy dva budete taky!“ V tom starém chodském nářečí, zvaném „buláčtina“, to znamená to, co si asi všichni domyslíte, a co je tam v tom kraji ukryto a vyryto ve skalách Českého lesa a ve vráskách starých Chodů… „Byli jsme a budem!“ A tady pod Řípem my všichni budem taky a ještě snad déle a navždy… protože prafotr Čech a pramatka Morava jsou o hodně lepší, větší a trvalejší, než prafotr ručník a pramatka utěrka! Mimochodem, kdo z Vás dnes zná skutečný význam původně latinského slova habilitace? V chodském aeroklubu u Domažlic je toto slůvko i v současné době motlitbou a mantrou všech pilotů těsně před startem…“Ha by lítace mašina!“
Přeji den!
Petr Hudský

1. vyprávění

2. vyprávění