Potkal jsem tam spoustu zajímavých postav a bohužel tedy i postaviček…k těm druhým patřil třeba tehdejší velitel výcvikové „paragánské“ roty, pod nějž jsem tedy díky bohu nespadal, čtyřiadvacetiletý čerstvý absolvent nespecifikované vojenské východoslovenské vysoké školy, poručík ing Igor „magor „ Cienik, který všechny Čechy označoval za „švédy“, a jehož nejoblíbenější vojenskou činností byl večerní nástup řádně oholených a ve studené vodě vykoupaných vojsk v pyžamech těsně před večerkou ve 22.00 hod na chodbách místních prešovských kasáren. K těm prvním patřil třeba zástupce velitele útvaru pro výcvik, „věčný“ major (nestudoval, musel kdysi zamlada bojovat…) Ladislav „Laco“ Gdovín. Říkali jsme mu „černý blesk“ podle tehdy dost populárního televizního seriálu o psovi se stejným jménem, ale hlavně podle jeho bleskurychlých reakcí. Byl to tenkráte jeden z posledních v naší armádě aktivně sloužících „svobodovců“ a jeho nejoblíbenější činností bylo naopak plížit se v noci okolo prešovského posádkového muničního skladiště (dnes už to mohu prozradit, bylo to ve Velkých Kapušanech…) a nereagovat na výzvy k vyřčení hesla a k následnému zastavení…po něm se muselo vystřelit, potom se mohl dotyčný strážní vojín i třeba podívat na opušťák domů!
Na podzim roku 1980 jsem byl jako nechtěný svobodník odeslán po absolvování prešovské poddůstojnické školy zpátky ke svému tehdejšímu domovskému, dnes už zrušenému, a co se týče kasáren a jejich tehdejšího vybavení, totálně rozkradenému Vojenskému útvaru číslo 3866 Mikulov na Moravě. Stihl jsem to tedy tehdy z toho východního Slovenska vzít oklikou přes Prahu, Slaný a Telce, i když jsem měl strachy v trenkách průvan, ale stejně jsem se potom musel pod bílé vápence pálavské nakonec dostavit…tam mne ale ani tak brzy dokonce nečekali! Po „zaregistrování se“ jsem byl hned přeposlán na průzkumnou rotu útvaru za jakýmsi poručíkem (ten byl taky věčný…) Tomaštíkem. Uvítal mne slovy „Je to tvoje, debile, já za týden končím, a od zejtřka mám konečně dovolenou!“ Po mém dotazu, co je jako moje, zařval „Rota, debile, co jsi čekal?“. Když jsem mu posléze pracně vysvětlil, že jsem svobodník základní služby, který se vrací po půl roce z Prešova z poddůstojnické školy, kde jsem byl vyškolen na velitele průzkumného družstva o počtu maximálně sedmi lidí, tak zhnuseně mávl rukou a řekl: „Víc jich tady stejně nikdy najednou nenajdeš!“… a po té své týdenní dovolené byl opravdu propuštěn do civilu! Až později jsem zjistil, že kdysi dávno, jako řidič základní vojenské služby prorazil na jakémsi cvičení korbu jemu svěřeného obrněného transportéru, a následně byl potom politrukem útvaru (pro neznalé, to je například dnes něco asi jako takový reklamní manažér…) zmanipulován k podpisu desetileté smlouvy, aby nemusel hradit státu vzniklou škodu.
A potom už to šlo zase dost rychle! Rota byla postavena opravdu na záložácích, takže jsem pod sebou měl maximálně 10 vojáků základní služby, z nichž někteří (3), byli sice služebně starší (mazáci, co byli na vojně už 1 rok), a byl tam dokonce i jeden „supermazák, který tam byl už dokonce rok a půl! To byl řidič mého přiděleného BVP (bojového vozidla pěchoty, které stále je i dnes ve výzbroji naší současné „profiarmády…). Ale problém tenkrát žádný nebyl! Já jsem podléhal jako pověřený zástupce velitele průzkumné roty mikulovského bojového útvaru pouze zpravodajskému náčelníkovi pluku, starému dobrému Milošovi „Psycho“ Přichystalovi, který mne radostně uvítal nazpět, a skoro okamžitě mne pověřil i možností podepisovat vycházkové knížky mých i jeho tehdejších podřízených…ovšem s tím, že má rád klid, a do měsíce se samozřejmě postará, abychom my všichni někam z Mikulova na Moravě rychle vypadli…a postaral se! Za měsíc byla celá cca desetičlenná průzkumná rota VÚ 3866 odeslána do pobočky tehdejší Vojenské nemocnice České Budějovice do Chýnova u Tábora, kde jsme dalšího čtvrt roku čistili pomocí ruční mechanizace (rýžové kartáče a košťata…) použité a poblité vojenské stany, které byly předtím naší lidovou armádou zapůjčeny na mezinárodní celosvětové setkání (rozuměj, Kuba sí , USA no…) pionýrských organizací v Hradci nad Moravicí. Tam muselo být tenkráte tedy v álejích nablito, v tomhle hradci, ve kterém jsem taky nikdy zatím nebyl. Ale dobře bylo! Svoje jsme si během dne očistili, večer potom v místních hospůdkách s místními za nás zaplativšími popili…taky to bohužel navěky nevydrželo!
Po roce mojí základní služby byl (…se přiženil, dle mne tehdy pěkný hajzl, dnes důchodce, kamarád a vína dodavatel…) do Mikulova na Moravě převelen z Tachova tehdy sedmadvacetiletý „neinženýr“ Jindřich „Dingo“ Zich…a po roce nám všem začala vojna! Divoký pes Dingo z nás všech rychle oškubal výsadkářské padáčky, díky nimž jsme byli předtím všude „naozaistný frajhery“, a začala průzkumácká vojna….tady bych to už raději utnul nebo uťal, protože tohle už všichni znáte v podání Karla Rodena z filmu „Copak je to za vojáka.“ Slepice byli, děvčata byla, týdny v mrazech vojenských výcvikových prostorů Libavá a Boletice taky byly…i Pomocná stráž od Veřejné Bezpečnosti byla a i taťkové z tehdejších Lidových milicí byli…a my jsme byli mladí a neklidní! Dodnes nezapomenu na vyděšený pohled člena PS VB z Daskabátu (neplést, prosím, s hříšnou vesnicí…), který se snažil v noci zastavit baterkou s nastavenou červenou clonkou na okraji vojenského újezdu Libavá námi tenkráte povoleně odcizený (a jemu podezřelý…) osobní automobil (a náš „vodič“ mého tehdejšího přiděleného BVP, František Deák z Kostolišťa u Malacek, dnes přejmenováno na Kyrypolec..), a v té době řidič toho legálně ukradeného žigulíku, promptně provedl můj rozkaz a zastavil…po zastavení se péesákovi podezřelého dotyčného vozidla ze zadních dveří tehdejšího licenčního Fiatu 124 vynořil poněkud podroušený svobodník Petr „Čípek“ Januš, původem z Karviné, se samopalem vzor Sa 61 (dodnes populární škorpion…) v ruce a pohotovostní poloze, a okamžitě vyprázdnil celý zásobník cvičných nábojů místnímu udavači těsně nad hlavu…taky měl tehdy dědek asi v trenkách pořádný průvan…
Ale pořád zase tak „dobre nebolo!“ Třeba skoro před mým „civilem“ (26. března 1982 jsem byl propuštěn do zálohy…) jsem byl z Mikulova na Moravě odeslán do "hradišťa", neboli do Uherského Hradiště, jako velitel převozu přibližně jedenácti tehdy nově narukovavších vojínů základní služby, kteří byli skoro po měsíci vyhodnoceni (když se na tom v Mikulově konečně jednomyslně dohodlo tehdejší velitelství VÚ 3866 po několika poměrně náročných důstojnických sezeních v místních vinných sklípcích…), že nejsou vhodní jako žáci mikulovských útvarových poddůstojnických škol, a že nejsou vhodní ani pro výkon vojenské služby tak blízko rakouské imperialistické státní hranice, takže raději s nimi rychle pryč do "uherskohradišťské" bigošárny (grebeníčci už tam díky bohu moc tenkrát tolik nevládli, což mi ale došlo až o mnoho let později...). Tam jsem je ještě dovezl, ale jak jsem se sám dostal zpátky do Mikulova na Moravě, to si tedy fakt nepamatuji...kapitán ing Budoš, který byl tehdy dozorčím mikulovského útvaru, mi později při posezení v jednom sklípku prozradil, že jsem tenkrát jako desátník prý poblil i vchodovou závoru, a že takhle tedy moc desátníků po návratu ze služební cesty ještě blít neviděl...ale byl to dobrý kapitán a i inženýr...neseděl jsem!
Závěrem snad ještě k tomu názvu a začátku…carští důstojníci tehdejšího carského Ruska nejenom že hrávávali v opilosti v tehdejších carských ruských barech a knajpách s revolvery u spánků ruskou ruletu, ale než se těmi důstojníky vůbec stali, tak museli předtím vojensky přísahat, že budou bojovat za svého cara a jeho rodinu…no, ne že by tu přísahu koncem revolučního roku 1917 všichni splnili, ale snaha některých se dnes cení…já jsem musel tehdy hned po dubnovém čarodějnickém sabatu na Svátek práce přísahat v roce 1980 na tehdejším nástupišti útvaru alias „buzerplacu“ vojenského útvaru v Prešově při „čepobití (po východňársky čapobitje)“ poněkud jinak…“Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu, vedenému Komunistickou stranou Československa…“ asi takhle nějak to tenkráte znělo! Dnes se jako starý, ale stále ještě záložní důstojník touto přísahou samozřejmě již necítím být vázán, a byl jsem z ní již i z právnického hlediska vznikem samostatné republiky Česko už vyvázán, ale…ono toho z toho dnes totiž stejně už moc nezbylo…snad jenom pár zaprášených bojových zástav, no a ještě možná pořád asi i ta strana…z občanů jsou, tedy až na malé výjímky při sportovních utkáních, zase opět spíše „ovčané stádní“, no a ten pracující lid, tedy poctivě pracující a vytvářející nějaké smysluplné hodnoty, to aby dneska člověk s hodně velkou lupou pohledal…je to ale všechno o tom, co by bylo, kdyby…věční stěžovatelé mají dnes třeba jako svůj hymnus tu staropražskou „Kdyby ti debili nebyli, tak jsem měl dneska už tři vily…“ my u současné státní organizace zvané Správa železniční dopravní cesty zase spíše poněkud pragmaticky raději vyznáváme motto „Kdybych nebyl debil, na dráze bych nebyl…“ ono je to ale stejně všechno o tom „kdyby…“ třeba kdyby byl John Lennon z Moravy, byla by kolébka bítu (beatu), napříč anglickému mýtu („meatu“ či snad landšmítu?) u starej Breclávi…kdyby…

Přeji den!

Petr Hudský

1. vyprávění

2. vyprávění
3. vyprávění
4a. vyprávění