Mí milí čtenáři vědí, že několkrát do roka jedu do Prahy, projdu trochu městem a hlavně galeriemi a večer poslechnu nějakou neobvyklou muziku. Vyjel jsem i v únoru.

Vždy mám na papírku malý plán, který ale na místě operativně měním. I tentokráte jsem změnil pořadí návštěv galerií a tak jsem začal v Revoluční ulici v Domě fotografie. Výstava ve velkých a perfektních prostorách se jmneuje 400 ASA Prostě dokument... (staří fotografové vědí). Představuje fotografie Karla Cudlína, Jana Dobrovského, Alžběty Jungrové, Antonína Kratochvíla, Jana Miháčka a jejich italského kolegy Paola Pllegriniho (Magnum Photos). Tématem všech snímků je většinou sociální fotografie, s náhledem do prostředí zahraničních dělníků, azylovémho domu, ženské věznice,  amatérských geologů, romské komunity na Slovensku, Rwandy po genocidě a díky Pellegrinimu i na mexitko-americkou hranici. Černobílý pohled fotografů je velmi působivý a výstava, která skončí začátkem května, stojí za návštěvu.
Uličkami Starého Města, kolem Týna jsem došel na Staroměstské náměstí a po krátké době zašel do výstavních prostor radnice. Zde je tentokráte výstava Sportovní fotografie roku, nejlepších snímků za poslední snad dva roky. Pár fotek mne i tady zaujalo. Část prostor je věnována vzpomínce na OH 1964 v Tokiu.
Pokračuji dále, na Jungmanově náměstí přecházím do Nového Města a mířím do oblíbené Leica Gallery. Před několika lety jsem byl U Kamenného zvonu na výstavě slovenské fotografky Miloty Havránkové, která mne zaujala svým experimátorstvím a která se nyní v Leice ohlíží Pohledem z okna na Svobodu v nesvobodě. Autorčiny fotgrafie ze 60. - 70. let vyobrazují tuto dobu i studentský časopis ECHO, který svobodně - nesvobodně i s její pomocí, vycházel v letech 1964 - 68. Doba i mých studentských let...
Jelikož je večerní koncert v Holešovicích, rozjel jsem se do bývalých jatek, nyní Pražské tržnice, kam se přestěhovala Trafo Gallery. I zde je vyjímečně výstva fotografií a já se dnes podruhé setkávám s tvorbou Alžběty Jungrové a její výstavou EXIT. V posledních letech se autorka ohlíží za světem žen a zobrazuje ho nejen formou prosté fotografie, ale i kolážemi a až surrealistickými trojrozměrnými pracemi. Jo, nové poznání se mi líbilo.
Galeriemi až na jatka

Mám ještě čas a tak se procházím jatkami, ve kterých jsem byl ve druhé polovině 50. let se svým milým dědou - řezníkem. To zde ještě tekla krev. Na dědu často vzpomínám, i na jeho těžký osud. V roce 1947, ve svých 48 letech, kupuje řeznictví na Peruci a rozjíždí svoji živnost. ale... rok 1948... "znárodnění" Masnou a Jednotou a vše vrcholí v roce 1959, kdy je s mnoha dalšími poslán v monstrprocesu se živnostníky na dva roky do Ilavy. Až do konce života mne podporoval na škole. Díky dědo...

Malé občerstvení v lahůdkách a mířím do Kavárny Liberál, kde již kamarádi připravují večerní koncert Frejazzu. Dozvídám se, že na popud Jozefa Lásky vzniká z muzikantů Strakova pojízdného cirkusu nová kapela (snad 20 20) - Láska/Hrubý/Hruška/Mujačič/Nikelskij. Všichni přišli, na židle usedlo asi 15 posluchačů a sklepním prostotem se roznesly zvuky saxofonu, trubky, klavíru se zpěvem, basy a různých fléten s elektronickými bicími. Již jsem asi jednou napsal, že doma z CD bych tuto muziku asi neposlouchal, ale živě je to úžasná energie. A můj obdiv si zaslouží všichni interpreti s ohromným citem pro tóny, harmonii a um improvizace. Odcházím chvilku před koncem, abych stihnul můj poslední autobus na Veleslavíně.
Freejazz v Liberálu

Na zastávku přišly i lounské kamarádky a k našemu překvapení u nás zastavil neznámý řidič z Loun, který nás dovezl domů značně dříve, než autobus. "Únorová Praha" se vydařila.