Únor, tak krátký měsíc, i když letos přestupný a mám problém vypsat vše, co se kolem mne dělo do jednoho článku. Již jsem během měsíce uveřejnil některé příspěvky a tak jsou v textu pouze odkazy. Kdo se chce za mým únorem ohlédnout se mnou, může.

Kousek od cesty na Vyhlídku je v polích lesík, zvaný Bažantnice. Po delší době jsem si tam prvý únorový den zašel. I v zimě je to příjemné a klidné prostředí, jen na konci k Evani hodně rozježděné. Že by zde někdo závodil? Vracel jsem se cestou k velké křižovatce a šel kolem místa, kde bývala malá tůňka.
Do bažantnice jsme chodili
kolem tůňky malé,
statnou vrbou kryté,
a laně z ní vodu pily.
Bažantnice

Prvé únorové pondělí večer byla v lounském divadle zahájena výstava obrazů a grafiky spolku VOSA. Mezi kamarády výtvarníky pravidelně jezdím, je to prima parta. Vernisáž zahájil prezident Luděk Dvořák a tradiční projev měl Jiří Menoušek. Ano, mezi vystavujícími jsou i tři peručtí výtvarníci - Jiří Menoušek, Jan Pražák a Antonín Kučaba. Pěkné obrazy si můžete prohlédnout až do 31.března 2020.
VOSA Louny

Náhodou jsem se ve středu koukl z okna a jako každý v poslední době se mrkl na soumrak. Z konce dvora jsem viděk Středohoří, včetně "výbuchu" nad Bílinou. A měsíc zatím osvětloval s. Petra a Pavla.
Večer na dvoře

V pátek 7. února jsem si opět zajel do Prahy, navštívil několik galerií a večer koncert v Librálu. Píši o tom ve článku "Opět galerie a hudba".

Když je únor čas masopustní, mrknul jsem se na mém Rajčeti na pár fotek z posledního peruckého v roce 1963. Jo jsem tam také - bylo mi 15. A samozřejmě jsem si osmažil mísu koblih.
Masopust Peruc 1963
A v sobotu 8. února jsem navštívil tradiční stradonický masopust. Malá reportáž s fotkami je ZDE.

10.2. jsem dostal další informace z Milionu chvilek. Občas mám k některým drobnostem výhrady, ale je to pro mne naděje pro tuto zemi. I když mám kolem sebe většinu těch, kteří opovrhují myšlenkami mladých aktivních lidí, vysmívají se jim, nebo sprostě nadávají, jsem rád, že můj podpis č. 60322 je jedním z 216 119 pod vizí Milionu chvilek. Třeba ji bude chtít podepsat i někdo z vás. Možno ZDE.
Každý čtvrtek sleduji na ČT2 Barokní srdce Evropy a tentokráte se mihl v programu i perucký zámek před počátkem rekonstrukce ( Zde v čase 21:20) a samozřejmě i Oldřich.

Chodím fotografovat, jak pokračuje rekonstrukce Hořejšáku. Líbí se mi, jakým tempem firma, která stavbu provádí, pokračuje. Tuny bahna jsou vyvezeny a nová hráz téměř dokončena. To, že je kolem radnice občas trochu bláta, to k takové stavbě patří. Navíc pracovníci městysu se svojí mechanizací pravidelně silnici čistí. Vše zaznamenávám do alba, samozřejmě budu doplňovat až do napuštění.
Rekonstrukce Hořejšáku

Nechal kluk na sebe týden čekat, ale už je na světě. V sobotu 15.února 2020 ráno v půl třetí mezi náš přišel můj další pravnuk Vítek - 52 cm, 3,70 kg. Velké blahopřání a dík Leonce i tátovi a hlavně hodně štěstí a zdraví. V novém domečku v Hradišti bude vnučka a čtyři chlapi (Manžel a pravnuci Kuba, Vojta a nyní i Vítek). Vítek zapsán do mého rodokmenu pod pořadovým číslem 299. (jen pro zajímavost, ve stejný den se narodila v roce 1885 jeho pra-pra-pra-prababička Marie Richterová)

Sleduji kulturní akce, které pořádají v Postoloprtech a na které mne zve Pavel P. . Již jsem v tamním divadlem kdysi byl a v únoru jsem zajel na malou scénu hned dvakrát. Určitě se vyplatí navštívit představení ochotníků, jako v sobotu 15.2.. Do Postoloprt přijel soubor DS Hraničáč z Rumburku, aby zahrál hru JOB INTERVIEWS, o "divoké" personalisce. Pěkně a zajímavě zahrané, hlavně výkon L. Srbecké v hlavní roly byl úžasný. Po šesti dnech jsem zajel na veselý večer znova v postoloprtském divadle s Uršulou Klukovou a písničkářem Pepou Štrossem. Zavzpomínali jsme na její bohatý herecký i civilní život. Mezi tím jsem se dostal i na další koncert Severočeské filharmonie do Teplic. Na programu byla filmová hudba s projekcí, orchestr řídil Petr Šumík z Olomouce. Příjemný oddechový večer.

Divné to jaro? Jarní řez růží dělám ve druhé polovině března, Letos to již nestihnu. Jasmín nahokvětý v zimě kvete často, jehněd jsou plné stromy, magnólie v parku již brzo rozkvete. I malá procházka s malým foťáčkem pod Makala byla neobvyklá. Hezká, ale v únoru smutná. Kde je sníh?  Byl jsem i překvapen, kolik stromů v našem lese "shazuje" na zimu kůru (samozřejmě umírají). Příjemné byly pohádky z mechu, vřesu a borůvčí a nakonec mne pozdravil přítel starý kořen.
Únorový les
Další týden jsem vyšel parkem a starou knížecí cestou, po které jezdilo perucké panstvo na návštěvu do nedalekých Libochovic za Dietrichsteiny a Herbersteiny na protější jižní stráň. Nešel jsem na Vyhlídku, ale v půli odbočil na zanikající cestu v prostoru, kde se říkalo Na Vinici. Kdo to ještě ví, tento název zmizel i z map. Určitě zde v minulých staletích vinice bývala. Pěšina lesem, přes bývalý lom, je ještě průchodná, jen mi opět překvapilo množství popadaného dřeva. Leckdo by ho po domluvě určitě použil doma na topení a les by byl čistější. Došel jsem na Konvalinskou cestu, po ní na silnici a ke kamarádu Oldřichovi. Ten vinici určitě pamatuje. A obdivuji ho, že náš starý soused přestál i větrné řádění posledních dní...
Cestou Na Vinici

Závěr února byl ve znamení vernisáží. V úterý 18.2. byla v lounském muzeu zahájena výstava kalíšků na vejce JE LIBO VEJCE? ze sbírky ak. sochařky, žijící na Peruci, paní Jany Mézlové. Je kouzelné vidět na jednom místě více než 1000 různých a krásných nádobek na vařené vejce z Česka, Moravy i dalších krajin světa. Psal a fotil jsem ZDE.
Ve čtvrtek jsem pro změnu jel do Roudnice. Vernisáží v Galerii moderního umění a Augustiánském klášteře byla zahájena výstava TVAR JE PRÁZDNOTA - PRÁZDNOTA JE TVAR slavětínského výtvarného umělce. Tomáš vytvořil svá výtvarná díla kruhového tvaru přímo pro tyto prostory. Vernisáž byla vyplněna i skvělou elektronickou hudební produkcí Filipa Jakše. Dalším vystavujícím je J. J. Alt. I v Roudnici jsem fotil.
TVAR JE PRÁZDNOTA
Do třetice všeho dobrého. Další pátek jsem směřoval na východ od Peruce, do krásného městečka Velvary. Kamarád fotograf Miroslav Krhounek se podíval nedávno do Kambodže a fotografie z této "divoké" země představuje v Městském muzeu ve Velvarech. Fotografie zobrazují krajinu, města, ale hlavně lidi z této vzdálené asijské země. Jsou i dokumntem hrůz, které se zde děly. Můžete se s ním podívat i vy.
Krajem Rudých Khmérů

22. února jsem zavzpomínal na svého dědu Antonína Langera, od jehož odchodu uplynulo 50 let. I o milém dědovi jsem napsal na svých stránkách ZDE .
Děda byl celý život řezník a k doplnění vzpomínky se hodila i téměř celodenní návštěvě u mé sestry na statku. Mnoho známých i rodinných příslušníků si pochutnalo na klasické domácí zabijačce. Milé setkání a  připomínka dříve každoročních hodů.

Sobotu jsem zakončil v Lounech na letňáku v mini pivovaru ZLoun. Po delší době sem zamířila kapela PARALET, ve které již čtvrt století bubnuje můj syn. Při celovečerním koncertu ji doplnila i kapela Eště dvě místního sládka Radka T.. I s tou syn bubnoval. Zaplněná hospoda se bavila a svižně roztancovala. Lidé potřebují uvolnění po své práci a mnohých strašácích z médií.

Únor končil a v nastavený den se poprvé letos ukázal sníh, Byly ho sotva 3 milimetry a do 10. hodiny zmizel, v letošní zimě to však bylo nejvíc. No, sníh nemusím, ale to sucho. Příroda trpí.