Služební přísahu jsem odložil až do konečného rozhodnutí o žádosti obce na spojení správy obecné a měšťanské školy.

    Zemská školní rada rozhodla, aby obecná škola byla spojena s měšťanskou školou pod jedním ředitelem, obě školy v jedné školní budově a přeložila s právní platností od 1. července 1920 řídícího učitele A.V. na místo říd. uč. V Chlumčanech u Loun (po zemř.ř.u. Martinu Heřtovi).

    Proti jeho přeložení podali občané v Chlumčanech protest zem. škol. radě. Táž nařídila odložení věci. Na základě prvního rozhodnutí jsem převzal správu obecné školy a toho jsem se držel. Do věci zasáhli poslanci (Rudolf Bergnam aj) a upozornili zšr. na důsledky a snad i jiného odporu při vyhovění protestu. Zatím nastala změna v ministerstvu školství. Odešel z ministerstva jinak šlechetný člověk, ale vyhraněný politik sociální, Gustav Habermann a na jeho místo nastoupil universitní profesor Šusta. Haberman bral v ochranu své straníky a ti hřešili na směr doby.

    Za ministra Josefa Šusty zšr narovnala svou páteř, udělila zatím řídícímu učiteli Antonínu Vlasákovi dovolenou a přikázala přemoci každý odpor proti vydanému rozhodnutí.

    V důsledku toho ř.u. V. vyprázdnil naturální byt, složil zatím svůj nábytek v kabinetě v přízemí školy a odebral se s rodinou na dovolenou do Touchovic. V Chlumčanech nastoupil místo řídícího učitele po novém roce 1921.

    Uprázdněný byt vyžadoval opravy (práce malířské a natěračské), což provedla svým nákladem místní školní rada. V náhradě za úpravu bytu vzdal jsem se nároku na příbytečné za celý rok. Pokud se pamatuji, provedl práci natěračskou truhlář Norbert Třeska.

    Již na podzim roku 1919 předal mi ř.u. V. rozsáhlou školní zahradu k účelům vyuč. na škole měšťanské (žactvo 6. - 8. škol. roku). Její stav byl ubohý. Dosavadní správcové školy (Eduard Sekera, Jos. Hajšl, Antonín Vlasák) nevěnovali školní zahradě patřičné péče, jednak z nezájmu, jednak z nejistého pobytu ve škole. Definitivní ř.u. Sekera se o školní zahradu vůbec nestaral. Zahradu měl v opatrování školník Jos. Slivoň a ten v ní hospodařil podle své libosti. Zahrada byla zarostlá plevelem, cesty neupravené, školka nepěstovaná, zákrsky stromové neprořezané. V koutě zahrady byla hromada smetí a popela za několik let.

    Požádal jsem sadaře velkostatku Karla Koláře, svého dobrého známého a přítele z první své učitelské štace, o radu a uspořádání zahrady (osázení, prořezání stromů, úprava školky).

    Z jara roku 1920 dali jsme se do úpravy zahrady. Nejprve jsme rozvezli po zahradě „kompost“ (smetí s popelem), do půdy jej zaryli, nové zákrsky a polokmeny ze školky po zahradě vysázeli, stromové zákrsky prosvětlili a školku upravili. Churavé a zaschlé stromky ze školky jsme odstarnili, vše okopali a plevel vytrhali.

    Zpracovali jsme osazovací plán zahrady (zřídili podle vydaných instrukcí oddělení bylin léčivých, zelinářské a školku). Založili jsme pařeniště a botanické oddělení jsme osázeli sazenicemi lesních stromů, jež nám ochotně dala místní lesní správa.
    Při úpravě školní zahrady nám školník Václav Bušek nic nepomáhal. Vymlouval se, že to není jeho povinností. Vše jsem obstarával se žáky měšťanské školy, kteří se předstihovali v práci. Přiváželi chlévskou mrvu a v polední přestávce přespolní žáci smetali zvířecí trus na silnicích, jejž do zahrady vozili.

    Školník choval slepice, kuřata a husy. Když jsme konečně zahradu dali do pořádku, záhony upravili a je osázeli, zničila nám sadbu školníkova drůbež. Kuřata a slepice nám záhony rozhrabaly, housata sazenice okousala. Jakmile se objevily první jahody, do rána ze záhonů zmizely. Toto zlomyslné škodění žáci velmi nemile nesli. Byl to především žák Václav Ctibor z Vrbna, chlapec velmi pracovitý a mě oddaný, který až slzel nad tím „hospodařením“. Mých rozkazů školník nedbal. Místní školní rada vydala sice zákaz chovati drůbež v budově školní, ale proti tomu zákazu choval ji školník nadále. Byla to svízel, kterou nebylo možno odstraniti.

    Práci v zahradě nám stěžoval nedostatek vody. K mé žádosti sice správa velkostatku ochotně vodu k zalévání potřebnou dovážela, ale nebylo osoby, která by pomáhala nositi vodu k vyhřátí do sudů v zahradě. Pokud byl den vyučovací, konali tu práci chlapci, ale v době prázdna zůstala ta práce na mně.

    Na školním dvoře byla sice studna, ale také ta měla málo vody. Mimo to byla cesta od studny ke školní zahradě neupravená, často zablácená a dosti dlouhá. V měsících letních nedávala studna ani tolik vody, co se spotřebovalo k vaření a k pití. Přinášení vody pro domácnost až z Boženiny studánky bylo drahé. Školní studna se musila prohloubiti, aby byla závada odstarněna. Sám předseda mšr. Frant. Pleticha ochotně vydláždil cestu ke studni. Potřebný kámen k tomu daroval rolník Josef Kořínek.

    Za letního žáru hynula zahrada suchem. Třeba byla v sudech v zahradě vyhřátá voda, školník ani jednou za mé nepřítomnosti sadbu nezalil. Abych ho přece přiměl k pomoci, přidělil jsem mu ve školní zahradě určitou část k užívání (na brambory). Obdělal svoji část, ale o ostatní se nestaral. Při sklizni ovoce mi dokonce zakázal trhati ovoce ze čtyř zákrsků, které stály na na části jemu přidělené. Když jsem ho upozornil na ustanovení o užitku ze školní zahrady, stěžoval si na mě předsedovi mšr.

    Poměry byly nesnesitelné! Uvažoval jsem vzdáti se místa ředitele na škole, kde vládla troufalost školnikova. Zde byl školník větší pán než ředitel školy!

    Když byl konečně tento troufalec přiveden do patřičných mezí, svým vyzývavým chováním mě vůčihledně urážel. V tom byl posilován učitelem B.J. Ze školy obecné, který nemile nesl připojení správy obec. školy ke škole měšťanské a jenž byl u školníka stálým návštěvníkem. Odtud po většině vycházely střety proti mně – nepohodlnému člověku.

    Dne 7. března 1920 promluvil jsem u přítomnosti žáků, rodičů dítek a pozvaných hostů o významu dne a po školní slavnosti byl jsem hostem u statkářky Adély Tumové, přítelkyně školy.

    6. července t.r. konán byl na peruckém náměstí tábor lidu, na němž jsem promluvil řeč „Hus a lidstvo“. K tomu jsem použil brožury stát. tajemníka min. školství a národní osvěty univ. prof. Dr. Frant Drtiny. Podobnou přednášku jsem měl před rokem (5. července 1919) v Chlumčanech na táboru lidu.

    Na počátku školního roku 1920 – 21 vstoupil do sboru měšť. školy odb. učitel Čeněk Chládek (I.odbor) při otevření III. tř. a do sboru obec. školy vstoupili učitelé Jaroslav Levý a Frant. Burian. Vedle těchto byli učitelé Bohuslav Jančar a Eduard Sochor.

    Po dohodě s okres. školním inspektorem Josefem Rybkou zavedl jsem na měšť. škole vyučování vaření a ručním pracem výchovným. Za tím účelem jsme s odb. učitelem Milosl. Přítelem zřídili v přízemním kabinetě školní dílnu, do níž se mi podařilo získat darem od společnosti Č. Červeného kříže velkou hoblici a potřebné nářadí truhlářské.

    Pro vyučování vaření jsem zřídil za pomoci vzácné a obětavé ženy – učitelky Ireny Sekerové v prádelně školy zvláštní kuchyni, do níž jsme zakoupili potřebí nádobí kuchyňské. Tak měšť. škola perucká byla prvou školou v širém kraji, v níž se vyučovalo s plným zdarem těmto novým předmětům, pro praktický život tak důležitým!