V dalším pokračování pamětí prvého ředitele perucké měšťanky se dostáváme přes polovinu vzpomínek (45. stránka z 84) a dozvíme se o dalších aktivitách K. A. Kučery a jeho učitelského sboru i o jeho dalších sporech s lidmi na Peruci. Též si přečteme příběh až detektivní.

(část Peruc)

Karel A. Kučera

4. pokračování

    Na počátku školního roku 1921 – 22 vstoupil do sboru odb. učitel Josef Toman, rodák z Rané u Loun (III.odbor), muž rázný, velmi svědomitý a podnikavý. Do Peruce dojížděl z Dobroměřic u Loun, kdež bydlil.
V době zimní jsme uspořádali ve škole kurs občanské nauky (vlastně přípravu ke zkoušce z učiva měšť.). Ve 62 hodinách v době šesti neděl jsme podali účastníkům kursu zdarma nejdůležitější poznatky z vyuč. předmětů měšť. školy. Účast byla značmá.
    Jako okrskový dozorce knihoven, zřízených podle Habrmanova zákona, postaral jsem se o zřízení obecní knihovny v Peruci. Dříve sebrané knihy s nevšední ochotou přehlédl a inventoval odb. učitel Čeněk Chládek. Týž potom zpracoval jejich příruční seznam, jejž knihovní rada vydala tiskem. Pokus o zřízení knihovny učinil dříve uč. M. Přítel.
    Dne 15. června 1922 svolal jsem do školy rodiče dítek k první besídce. Dostavily se 34 osoby (z Peruce pouze 9 – předáci polit. živnostníků nepřišli!). Při besídce byla přijata resoluce, žádající povolané činitele k odčinění křivdy, způsobené prosincovým zákonem r.1921 a dále vybavení a vybudování měšť. škol a jejich hmotné zabezpečení.
    V té době měl být citelně poškozen řádný chod vyučování na měšť. škole propuštění z činné služby, na základě vládního nařízení o úsporném opatření osobním, znamenitého odb. učitele Miloslava Přítele. Podařilo se mi u vlivných činitelů v zemské školní radě (president Dr. Jindřich Metelka) a v ministerstvu (referent-min.rada Jan Dvořák) odváti tuto pohromu od perucké měšť. školy.
    V měsíci červnu r. 1922 v hostinci „U nádraží“ (majitel Jos. Stehlík) hrubě na cti urazil nejen mě, ale celý učitel. sbor měšť školy, strojník Rudolf Rytina. V důsledku toho podal sbor žalobu na utrhače prostřednictvím právního zástupce Dr. Jindřicha Lamky v Lounech.
    Když R. poznal, že mu bude těžko podávati důkazy pravdy svého křivého obvinění učitelů, vyslal ke mně před oslavou Husovou předsedu mšr. Josefa Kořínka, aby mě přiměl k odvolání žaloby a k urovnání sporu. Po odprošení R. byla žaloba odvolána, ale útraty s podáním žaloby v částce K 35.- jsem zaplatil ze svého.
Od té doby R., kde se mu naskytla příležitost, zlehčoval a osočoval moji práci ve škole i mimo školu. V tomto případě se plně osvědčilo přísloví: Čiň čertu dobře a peklem se ti odslouží!

    V měsíci říjnu t.r. sepsal obec. tajemník Vojtěch Noha v mém naturálním bytě prozatímní smlouvu o prodeji naší chalupy v Úhonicích čp. 82, mezi mým otcem a Václavem Novákem z téže obce jako kupujícím. Smlouvu podepsali dožádaní svědkové odb. učitelé Mil. Přítel a Jos. Toman.
    Dne 1.prosince t.r. vstoupil do sboru odb. učitel František Burian, který v období listopadovém vykonal odb. zkoušku z III. odboru po absolvování celoročního kurzu v Praze pro přípravu učitelů ke zkoušcce pro šk. měšť.
Odb. učitel Jos. Toman byl přikázán službou měšť. šk. chlapecké v Lounech.
    Na konci škol. roku 1922-23 odešla do Prahy za učitelku do Jedličkova ústavu pro zmrzačelé obětavá a svědomitá učitelka domácích nauk Irena Sekerová. Bylo jí pro školu veliká škoda! Připravovala s nevšední pílí a obětavostí žákovské besídky, zdařilá divadelní představení, pěkné výstavky školní. Dala podnět k vyučování vaření na měšť. šk. a věnovala mateřskou péči dívkám, škole odrostlým, v dívčím oddělení při místní škole živnostenské. Rád vzpomínám této vzácné ženy, své bývalé hodné žákyně na lounské škole měšťanské.

    Od 1.července 1923 byl Frant. Burian jmenován def. odb. učitelem na měšť. škole v Piešťanech na Slovensku. Týž před svým nastoupením se zasnoubil s mojí dcerou Věrou, býv. posluchačkou pražské university.
    O hlavních prázdninách podnikl jsem s ním informační zájezd na Slovensko. Poznavše obtíže služby (drahota bytu, nevhodnost školní budovy) ujednali jsme žádati školní referát v Bratislavě o zrušení definitivy. V Bratislavě jsme vyhledali mého přítele Jaroslava Ulricha, náměska předsedy referátu a podařilo se nám, že byl Burian zproštěn místa na Slovensku. Při tom zájezdě sešel jsem se se svým druhem ze studií Bohuslavem Knoblochem, zemským četnickým velitelem na Slovensku a s přítelem ředitelem škol Ferrou, který až do roku 1918 působil ve Zlonicích u Slaného. Na Slovensku jsme navštívili některá význačná místa (Nové Město nad Váhem, Hlohovec a.j.) a při tom jsme poznali poměry ve školství na Slovensku, jež mě po stránce osobní neuspokojovaly.
    Při návratu ze Slovenska jsme se stavěli v Jemnici na Moravě u mých příbuzných.
    Za mé nepřítomnosti vymalovala odbor. učitelka Aloisie Halaburtová, znamenitá malířka, ručně ředitelnu moderním vzorem. Ochotně ji pomáhali odb. učitel Přítel a učitelka Sekerová. Krásnou prací byl jsem velmi překvapen.

Jen pro připomenutí, toto byla původní perucká škola (dnes zdravotní středisko).
Její druhé patro nechal přistavět P. František Daneš, významná osobnost nejen Perucka. 

    Od 1.září 1923 byl učitel F.B. přikázán službou na měšť. školu v Podbořanech.

    Od téhož dne vstoupil do sboru odb. učitel Rudolf Koubek (II.odbor), který až dosud působil ve Vinařicích. Témuž svěřil jsem jako učiteli přírodopisu správu školní zahrady, ale nestaral se vůbec o ni. Nezbylo mi, než starati se nadále o vedení zahrady a pracovati v ní se žáky a žákyněmi.
Dne 6.září t.r. zemřel po krátkém, ale těžkém utrpení bývalý předseda mšr., statkář Josef Kořínek. Týž se ze zdravotních důvodů vzdal v červnu 1923 místa. Na jeho místo byl zvolen zedník a domkář František Pleticha, muž mírný a klidný, přítel školy. Na volné místo v mšr. nastoupil zřízenec dráhy Václav Babický, vyhraněný straník politický vládnoucího směru.

    V době války jako správce okresní aprovisace měl jsem s ním mnohé nedorozumění. Dožadoval se na mě příkrým způsobem přídělu mouky pro občanstvo, ač jsem byl přesvědčen o nesprávnosti značného počtu nesamozásobitelů. O tom jsem se při revisi na Peruci přesvědčil. Tím jsem upadl v jeho nemilost, i těch, s nimiž měl spotřebitelské vztahy (obchodníci a živnostníci).
Po svém příchodu do Peruce jsem se snažil žíti s ním ve shodě, což se mi podařilo. Nebýti nemilé příhody v tělocvičné jednotě, zůstali jsme až do jeho předčasné smrti přáteli.

    Veliké nepříjemnosti mně působil učitel B.J., který těžce nesl připojení obec. školy ke škole měšť. Byl to člověk jízlivý, zlomyslný a nedosti svědomitý. Svoje povinnosti zanedbával, a cítil se uraženým, když jsem ho mírně upozornil na důsledky zanedbávání školy. Několikrát po probdělé noci přišel do školy pozdě, dokonce podvakráte až o dvě hodiny. Vysedáváním v hospodách, nemírným pitím si podrýval zdraví, a byl potom k dětem nervově podrážděným, nevrlým, ano i hrubým.

    Vzpomínám na záhadný a zajímavý případ, který se udál v budově školní v noci ze dne 10. na 11.září 1923.

    Toho dne se dostavil J. do školy až v deset hodin. Udělil jsem mu domluvu s výstrahou nešetřiti více jeho nedbalosti. Nato v noci jsem byl probuzen školníkem a strážníkem Sunkovským, že v ředitelně školy „je zloděj“. Tento „povedený zloděj“, jak šetřením bylo zjištěno, vloudil se za šera do školy, zde se nepochybně vyspal ve studentské noclehárně podle záblesku světla, o půlnoci v technickém kabinetě sebral modely ovoce a zeleniny, vycpaninu veverky, jíž pečlivě ovinul ocas ručníkem, a složil předměty do plátěného obalu od koule, a nesl vše do ředitelny, kterou si odemkl. V ředitelně tento „zvláštní zloděj“ pozorně prohlížel jednací protokol, aniž sebral na stole ležící padesátikorunu pod těžítkem, kterou večer daroval na učebné pomůcky statkář Antonín Verner k uctění památky zemřelého Josefa Kořínka. Byv námi od své „činnosti“ vyrušen, přidržel napřed dvéře ředitelny, a když jsme zatím odběhli k záchodům, otevřel okno a skočil s výše 4 m do zahrady před školou.
    Nastrojená krádež způsobila v učitelském sboru značný rozruch. Všichni učitelé se o věc zajímali až na jediného učitele J., který po celý den ani ze třídy nevyšel. Velitel četnické stanice sice „krádež“ vyšetřoval, ale pachatel nebyl zjištěn. Hlas lidu uváděl však pachatele! Těžko bylo dále pátrati …

    Po učitelce Ireně Sekerové nastoupila 1.října t.r. učitelka Milada Sochorová z Panen. Týnce, žena poměrně nespokojená. Táž po měsíci odešla a přijala místo na měšť. škole v Lounech. Peruc byla pro ni malým místem. Po ní vstoupila do sboru svědomitá, ale churavá učitelka Bohumila Strachotová z Vrbna.

    1.listopadu t.r. byl odb. učitel Čeněk Chládek přikázán službou do Liberce. Vypravil jsem se s ním do Prahy a podařilo se mi u vlivných osob nadřízených úřadů školních odvrátiti jeho přeložení. Tím byl tento velmi svědomitý a pilný učitel škole zachován.

PS. Text pana ředitele Kučery jsem prostě přepsal, bez zásadních úprav a oprav, v pravopisu doby, ve které byly paměti psány. Na následujících stránkách popisuje pan ředitel Kučera problémy s dojíždějícími žáky a žáky bez vyznání, roztržku s církví čsl. a výměnu školníka. Poisuje též problémy kolem svatby své dcery a jeho peruckými „příznivci“, které vedly až k anonymům a žádosti o přeložení.

 Pokračování příště