A jsme opět v perucké škole dvacátých let minulého století. Prvý ředitel školy měšťanské vzpomíná na těžké chvíle jeho působení na Peruci.

= Z mých pamětí =

(část Peruc)

Karel A. Kučera

5. pokračování

Obtíže s dětmi přespolními a s dětmi bez nábož. vyznání stále se stupňovaly. Žáci a žákyně přespolní, vlakem přijíždějící od Vrbna, přicházeli ráno do školy již v sedm hodin a zůstávali v budově až do odjezdu vlaku po šesté hodině. Bylo třeba na ně dozírati. Poněvadž jsem nechtěl obtěžovati dozorem člena sboru, dohlížel jsem sám na děti. V době zimní stěžoval mi dozor nedostatek světla. Schromáždil jsem je vždy do jedné učebny, dal jsem jim svoji lampu, předčítal nebo vyprávěl jsem jim. Lépe bylo na jaře nebo v létě, kdy jsem je zaměstnal pracemi ve školní zahradě.

Na škole byla dobrá třetina dětí bez vyznání. V rozvrhu hodin bylo sice položeno vyučování náboženství na poslední hodiny vyučovací (současně náboženství katolické a československé), ale přespolní děti bez vyznání musily býti v dopoledních hodinách nějak zaměstnány. S těmi dětmi jsem měl v některé uvolněné třídě nebo v kreslírně zvláštní besídky a vykládal jsem jim laickou morálku. Tím vzrůstala moje povinnost vyučovací a nikdo se nestaral, aby mě bylo uleveno.

Za finanční pospory okresu, obce a rodičů dítek připravil jsem dne 9.prosince t.r. Velmi pěknou školní besídku v tělocvičně, spojenou s mikulášskou nadílkou, při níž bylo obdarováno 37 chudých dítek obuví, nákladem K 1614.- Besídka tato byla však počátkem útoků, kteréž mě nesmírně rozrušovaly.

Před besídkou svolal jsem poradní sbor rodičů, aby se uradil na objednávce obuvi. Pokud se pamatuji, byli v poradním sboru také pp. rolník Potužil a zeměděl. dělník Kancnýř, oba příslušníci církve čsl. Sbor se jednomyslně uradil objednati obuv u firmy Baťa jako nejlevnější, než drahou u domácích obuvníků a to proto, aby z peněz více dětí bylo podarováno.

Toto rozhodnutí způsobilo nesmírné zlo u místních obuvníků. Tito popuzováni svými předáky (Rytinou, Pardubským aj.) zahájili útoky a podezřívání proti mně, ač jsem vykonal pouze to na čem se byl poradní sbor usnesl. Volala se proti mně i obec, ač ta přispěla na nadílku pouze 200 K !

Střelba vycházela především od příslušníků církve čsl. A proto jsem se v lednu 1924 vzdal místa předsedy rady starších z důvodů útočení a podezřívání z neoprávněných činů. Svoje rozhodnutí jsem dopisem ohlásil členu rady, strůjci útoků R.R. a uchýlil se do ústraní, abych se vyhnul lidem, kteří přicházeli ke mně „v rouše beránčím, ale uvnitř byli vlci hltaví!“

Nejsmutnější bylo to, že do bojovného tábora proti mně vstoupil též dva učitelé (J. a K.), ač dobře věděli, kterak se věc byla udála. Inu pravda: Kdo chce psa býti, snadno hůl najde!

V ten čas jsem se pevně rozhodl žádati na jiné služební místo, kde bych v klidu a spokojenosti mohl pracovati ke zdaru školy a mládeže. Peruc pozbyla u mne každého pouta!

Rozvážní lidé ovšev odsuzovali pomluvy proti mně, ohrazovali se proti bezdůvodnému obviňování, ale jejich hlasy byly po celý rok 1924 bez výsledku!

V neděli dne 16.prosince 1923 jsem časně zrána odjel do Loun na schůzi okresního sboru osvětového. Tu mě vyhledal vyslaný posel, který mně zvěstoval smutnou zprávu o náhlem úmrtí mého otce. Navrátiv se rychle autem domů, nalezl jsem již mrtvolu otcovu položenou ve školní dílně. Byla to pro mě opět krutá rána!

Pohřeb zemřelého otce byl konán ze školní budovy dne 10.prosince za hojné účasti. Pohřební obřady vykonal perucký děkan Václav Houška za dojemného zpěvu místních zpěváků. Doprovodili jsme zemřelého otce na nádraží a odtud vlakem do Dušník a potom pohřebním vozem na úhonický hřbitov, kdež jsme ho uložili do hrobu jeho drahé ženy, mé předobré matky. Po návratu smutno bylo u nás … .

O vánočních prázdninách za tuhých mrazů promrzly stěny školní tělocvičny. Školník z nedbalosti nevypustil vodu z topných těles a ta mrazem popraskala. Byla způsobena nesmírná škoda. Také kotel ústředního topení nesprávným čištěním byl poškozen. Oprava ústředního topení si vyžádala nákladu několika tisíc.

V důsledku porušení povinností a zavinění škody bylo zavedeno se školníkem disciplinární řízení. Disciplinární komise uznala školníka vinným, udělila mu výtku (důtku) a výstrahu propuštění ze služby. Při tom se poznalo, že chybí služební řád pro školníka. Byl zpracován a školník byl vyzván k jeho podpisu.

Když školník poznal, že řád nemůže plniti, vzdal se místa a za školníka (vlastně zaměstnance obce) byl přijat dobrý a pilný občan Josef Zima.
V únoru 1924 žádaly mne dívky měšť. školy na doporučení paní učitelky I.S., aby pod mou záštitou mohly vykonati sbírku vajec pro Jehličkův ústav v Praze. Odmítl jsem svoji účast při tomto podniku po smutných zkušenostech s nadílkou mikulášskou.

V měsíci květnu t.r. Jsem obdržel zprávu, že lze očekávati moje jmenování okres. školním inspektorem v Příbrami, poněvadž jsem byl zšr navržen na toto místo „primo loco“. Pan ministr – (sociální demokrat) jmenoval však do Příbramě svého soudruha od školního referátu v Bratislavě. Tak socialistický kurs nebyl porušen. Hodily se přes palubu kulturní, školské zásluhy i kvalifikace!

O hlavních prázdninách bylo zavedeno do školní budovy elektrické osvětlení, což bylo pro nás i pro školu velkým dobrodiním.
Při inspekční poradě po provedené prohlídce školy za předsednictví okres. škol. Inspektora Josefa Rybky došlo mezi ním i učitelem J.L. ke trapnému a prudkému výstupu. Učitel L. cítil se dotčen šetrnou výtkou (vlastně upozorněním) na nesprávnost vyučovacího postupu. Počínal si vůči nadřízenému orgánu troufale a nedosti taktně. Svou opovážlivostí pohněval inspektora, který mu pohrozil disciplinárním řízením. Při soukromém rozhovoru ve svém bytě uprosil jsem okres. škol. inspektora, že upustil od svého oprávněného úmyslu. Týž prohlásil, že mé prosbě vyhoví, ale výslovně pravil: „Lituji vás, pane řediteli, když máte dva opovážlivé a výstředné učitele ve sboru. Vaše postavení není závidění hodné“. Za můj zákrok vroucně mi poděkovala jemná a dobrá choť učitele L., jakož i její strýc děkan Houška.

Dne 20.srpna t.r. se konala ve škole svatba mé dcery Věry a odb. učitelem Frant. Buriánem z Loun. Snoubence oddal v peruckém kostele děkan Václav Houška.

Jmenovaný duchovní správce byl muž nábožensky snášenlivý, vpravdě dobrotivý a opravdový strážce svěřených duší. Svou obezřetností dovedl v dobách kvasu překlenouti náboženské rozpory a byl váženým u katolíků, jinověrců i bezvěrců. Mnozí z nich sami se vrátili do lůna katol. církve.

Velikou svízel jsem měl s dopravou a uložením nábytku pro provdanou dceru. Zsílatelská firma A. Vyskočil v Lounech nesprávně deklarovala v nákladním listě poslaný nábytek z Ledenic do Peruce, a proto mi dráha před vyložením nábytku vyměřila pokutu K 1.000.- . Zaplativ pokutu, hojil jsem se na viníku (firmě).

Ač mladí novomanželé obdrželi byt v novém domě okresní nemocenské pojišťovny, byl jim byt nátlakem čes. socialistů vzat a marný byl náš protest u ministerstva sociální péče. V té době čeští socialisté byli na vrcholu slávy a pan Buřival diktoval úředníkům v ministerstvu i panu ministru.

V tísni s uložením nábytku jsem vděčně uvítal nabídku děkana V. H., abych uložil nábytek na faře do té doby, než mladí novomanželé obdrží jiný byt v Lounech. Ti zatím zůstali u mne v naturálním bytě, z něhož mi okresní školní výbor ze služného srážel 300 korun ročně.

To však zase nebylo po chuti mým „příznivcům“ z kruhů polit. živnostníků a čes. socialistů, z jejichž středu byl starosta obce V.B., zřízenec dráhy. Politická nenávist a nevraživost se nezastavila ani před posvátným kruhem rodiným a rodiče podle „taky křesťanů“ peruckých neměli právo poskytnouti v tísni přístřeší svým dětem. Na tuto „křesťanskou“ lásku s odporem vzpomínám!

Roztrpčen nad „vděkem“ těchto lidumilů, kteří považovali novou církev národní za církev českých socialistů, vystoupil jsem s rodinou z této církve a vrátil jsem se tam, odkud jsem vyšel a kde jsem nalezl pomoci.

Zpráva o mém přestupu od okres. úřadu byla mi doručena v říjnu 1924 prostřednictvím obecního úřadu. Působila jako puma a byla tučným soustem politickým živnostníkům a čes. socialistům.

Již před koncem října t.r. v bezvěreckém a komunistickém listě učitelském anonym. dopisovatel ze severních Čech se otřel o moji osobu. Nato k vánocům jako „dárek“ jsem obdržel hrubý anonymní dopis, v němž byla zlehčována moje práce veřejná. Pisatel ve své nenávisti nezastavil se ani před členy mé rodiny, po nichž střikl svou jedovatou slinu. Podle obsahu jsem věděl, kdo dal k dopisu podnět, třeba bylo písmo hůlkové. Zloduch se skryl, ale pádné podezření zůstalo! Tak končil u mne na Peruci rok 1924, ktarý mi v celém mém životě způsobil tolik nervového rozrušení a tolik bezesných nocí. S netrpělivostí jsem očekával, až mě Osud z tohoto místa odvolá.

PS. Text pana ředitele Kučery jsem prostě přepsal, bez zásadních úprav a oprav, v pravopisu doby, ve které byly paměti psány. Na následujících stránkách popisuje pan ředitel Kučera změny v místní školské radě, návštěvu učitelů ze Slovenska a inspekci zemského inspektora. Též charakterizuje některé členy učitelského sboru, píše o cestě na Moravu s učitelem Přítelem a o návštěvě Alice Masarykové v perucké škole.

Pokračování příště