Minule jsme se Zdeňkem Ladrou prožívali jeho namlouvání,  které vyústilo ve svatbu, ale také rok 1968 a vojnu. Po ní z OSP Louny přešel do podniku Meliorace. Tehdy se říkalo meliorace, poslední štace. Zdeněk je však přesvědčen, že to bylo nejlepší zaměstnání, co ho potkalo. Práce byla v úkole, takže když velmi tvrdě dřel, mohl si pak udělat volno na malování. Rád vzpomíná na své kolegy, mezi kterými byli pábitelé všeho druhu. Tedy se pohodlně usaďte a dopřejte si další díl plnotučného vyprávění.

Meliorace zaměstnávaly pábitele všeho druhu

„Meliorace, to byla dřina, pořád ve vodě, v  bahně. Ale byla to práce v úkole a kdo byl šikovnej, vydělal slušný peníze. Bydlelo se v maringotkách a když pršelo, dělat se nemohlo a chodilo se do hospody. Když bylo hezky, makalo se nonstop.
Můj první parťák byl starej ješitnej dědek Láďa. Jako odborník mi, ušákovi, vysvětloval, jak se staví žlaby do šňůry a já se bránil, že do šňůry zdít umím a do svačiny jsem iniciativně udělal práci, se kterou se on potýkal tři dny. Zhrozil se a hned mě krotil, hochu, hochu, takhle dělat nemůžeme, a já, kdo říkal, že dělat musíme? Tahal pak ze šichty zvířectvu pytle kopřiv. Záhy jsme se sehráli, on připravoval dno a nastavěl žlaby, já zdil. Paráda.
Nádhernej ekšpert byl právník Míra. Jezdil bělorusem. V hlavě nosil snad všecky sbírky zákonů, co kdy existovaly, a děsnej vožrala. Pomáhal parťákům při lapáliích se soudama. Právníci z toho byli vždycky celý říčný a prej, pane, kde jste ten paragraf vyhrabal? No, to vašemu klukovi opravdu pomůže. Nepůjde sedět na sedum, ale jenom na šest let. A milej Míra za dobrou radu fasoval basu piva nebo flašku vodky a hned to musel zdolat, kolikrát třeba tři dny z maringotky nevylezl.
Copak Míra, to byl chlastolitr noblesní, ale dělal s námi taky jeden grádovitej vožungr, co se v hospodě neobtěžoval ani na toaletu a dělal pod sebe. Nikdo ho kvůli tomu za parťáka nechtěl.
Rád vzpomínám na zpěváka Ivana, dělal na fréze. Bezva parťák a voblemsta prvního řádu. On vám byl k chlastu zvláštně anatomicky uzpůsobenej. Když už měl dost, jen na chvilku odskočil z hospody ven, a zatímco normální chlapi, když přeberou, tak řácky zvracej, milej Ivan jenom tak mezi řečí ubluňkl, a hned do sebe zkusmo napral další štamprli a prej, je to dobrý, chytlo se to, a už tam ty vodky zase sázel jednu za druhou. Bohém neskutečnej, lidi ho milovali. Jeden čas zpíval s dechárnou v Unionu a pak i v kulturáku. Jednou, když pršelo a nedalo se dělat, tak se šlo do hospody. V půl jedenáctý dopoledne už Míla stál na stole, ruce nahoře, vyzpěvoval a hospoda a všichni násoskové byli jeho. Nedávno zavítal do Loun. Teď dělá asi bezdomovce v Praze, protože prý má, co mu policie rozkradla nějaký krabice, problémy s bydlením. Hlásil, že je čerstvě po tahu a má hlad. Tak jsem mu namazal pořádnej zouvák chleba sádlem a předal mu sklenici kyselejch vokurek a Ivan spokojeně odkráčel ku Praze.
Další kusan bydlel v Žatci u chmelničky. Samorost Jarouš dokázal už ráno v sedm stát v bufetu na nádraží, snídal grog a sklápěl do sebe rumy na zahřátí. Pak v podroušení s oblibou balancoval na nádražním schodišti na kandelábru a dělal letadlo. Na holky, co šly do školy, vrčel „Brrrrrr…“ a pořádal na ně nálety. Místo modráků nosil ajzlboňáckej mundúr a občas kontroloval lidem na nádraží občanky. V práci byl úžasně šikovnej. Jeho specialitou byly podkopy pod  silnicema. Ty dělal zásadně v noci, aby ty jeho grify nemohl nikdo vobšlehnout. Do silničního břehu se dobýval rejčem zvenčí, vykutanou zeminu dával do necek, plazil se výkopem po kolenou, a po vazelíně tam pak vecpal roury. Melioracím se vyplatil, byl lacinější, než kdyby platili protlakáře. Fakt machr, akorát že do práce chodil, jak sám chtěl. Jednou jsme se pro něj stavovali se šéfem a Jardo, jak to vidíš? Jak byl nalitej, zařval, mámo, oni chtěj, abych šel do práce, zamkni, já je zabiju, a v jedný ruce králika, ve druhý sekyru, zuřivě nás honil po dvoře. Naštěstí se nám podařilo utýct a sekyra se zaťala až do čerstvě zabouchnutejch vrat.
Další Jarda byl taky dobrá figura. Ten jednou ujel z práce a stopl přímo podnikový vedení. Ochotně soudruhu řediteli a náměstkovi vykládal, jak dělá u meliorací, jací jsou šéfové voli a jak je přečůrá, kdykoli se mu zachce. Druhý den šli šéfové na stavbu najisto, jenže milej Jarda měl víc štěstí než rozumu. Ten den byl zrovna u zubaře. No a protože jednou brejle nosil a pak zas ne, chvíli byl fousatej a jindy hladkej a taky vlasy míval různě dlouhý, tak se ho ředitelství nakonec nedohledalo.
Výrazně krásná perzona byl echtovní morgoš Éda. Jezdil do práce v koženým plášti ala gestapo, vysoký vojenský boty, klobouk, šálu, no vypadal jako cikánskej baron. Dělali jsme spolu na Pátku. Až do jeho příchodu jsem se převlíkal ve křoví v polích. Éda okamžitě zařídil, že jsme dostali šatnu na zámku. Nerad by totiž přišel o svůj parádní ohoz. „Děti tě musej živit,“ kladl mi na srdce fešák Éda a bral šestkrát tolik dětskejch přídavků, než vydělával. A při výplatě zásadně nechtěl pětistovky, jenom stokoruny. Jak dostal pětistovky, naříkal, co jste mě to dali za svinstvo. Potřeboval domů přinýst pěknej štrůdl bankovek, a né pár mizernejch papírků.
Jednou, když jsem dělal potok v Oulovicích, tak jsem nafasoval taky pěknýho kusa. Šéf povídá, von to má hozený kapku šejdrem. A taky jo. Z parťáka se vyklubal šílenej astrológ. Celou maringotku mi počmáral vzorečkama a výpočtama a při práci si hnedka si v blátě hnedka zlomil nohu tak vošklivě, že si ho nechali v nemocnici. A on za tři dny za mnou do Oulovic došel jen v takovým tom nemocničním eráru, v andělíčku a gumovejch pantoflích radostně hlásil, já jim utek, a hned začal s výpočtama, no hotovej Koperník. A třeba řek, že se tohle těleso srazí s tímhle tělesem, a že bude srážka a tudíž už vůbec nemá cenu dělat. A jindy se zase vsadil o ruma a v mrazivým předjaří skočil voblečenej ve vaťáku a gumákách do oulovický nádrže. Na převlečení tenkrát měl akorát toho nemocničního andělíčka. Naštěstí zrovna pršelo, tak jsme se schovali v hospodě.
Meliorace, to byl klondajk, to byla absolutní svoboda za hluboký totality, a ty existence nádherný a neskutečný!“