5.1  Historie peruckého pivovaru

Pokud jste sem, k Boženině studánce, přišli ze zámecké zahrady ve směru od informačního panelu č. 4 – od muzea, procházeli jste kolem bývalého panského pivovaru (vpravo od cesty).
Perucký pán Jindřich z Lobkovic usiloval o zušlechtění svých statků, a také se mu to dařilo. Když v roce 1572 sepisoval svůj majetek, tak popisuje Peruc jako dvorec s poplužním dvorem, s chmelnicemi, mlejnem, sladovnou a pivovarem, k němuž náleží krčma. Zámecký pivovar pravděpodobně původně fungoval v tehdy ještě samostatně stojící budově na severní straně nádvoří (nynější severní křídlo zámku) – půdorys Jindřichovy tvrze byl tehdy do písmene L (průčelí zámku a jižní křídlo).
Žádné šlechtické sídlo se v 16. století již neobešlo bez panského pivovaru s vlastní sladovnou, bez panského mlýna a dalších hospodářských provozů, které sloužily šlechtické domácnosti k pokrytí vlastní potřeby, a dále byly i zdrojem dalších příjmů, které vedle poddanských dávek byly důležitou součástí šlechtických rozpočtů. Příkladem místních hospodářských aktivit může být i snaha Fridricha (Bedřicha) z Lobkovic na počátku osmdesátých let 16. stol., který žádá pražského arcibiskupa, aby …“jeho poddaní v Černochově kupovali  lobkovické pivo z peruckého pivovaru.“
Roku 1597 koupil zdejší pivovar s káděmi a sudy Jan Hruška z Března, ten si však rád „přihnul“ a také svůj život skončil v opilosti, kdy výstřelem splašil koně a kočár se s ním převrhl … Dále se uvádí, že roku  1627 vlastnila  Alžběta  Volfomína Žďárská (kromě jiného) pivovar a rybníček pod ním…
Tyto „útržky“ z historických pramenů se však  týkají pivovaru na severní straně nádvoří zámku. Až  Ledeburové (1673 – 1798)  koncem 17. stol. sjednotili nesourodé staré zámecké budovy do nynější podoby  a  pravděpodobně v letech 1760 – 1770 vybudovali panský pivovar,  který zde stojí dodnes.

Původně měl pivovar 2 – 3 budovy, teprve později byl rozšířen a také byly dostaveny domy pro dělníky pivovaru. To už ale perucké panství vlastnili Thun-Hohensteinové (1814 – 1945).  Pivovar v Peruci fungoval  po celé 19. století. Jeho produkce nebyla velká (cca 4000 hektolitrů ročně) a omezila se hlavně (kromě spotřeby panstva) na zásobování místních hostinců a ač dobové reklamy perucké pivo chválily jako výtečné, již od počátku 19. století měl pivovar problémy s konkurencí. I do peruckých hostinců začalo pronikat pivo plzeňské či smíchovské - to bylo hostům nabízeno např. v Nádražní restauraci. 
V roce 1914 byla do všech budov pivovaru zavedena elektřina. V březnu roku 1919 žádá Ředitelství thunského velkostatku v Peruci městys o „povolení ke stavbě nového komína, přestavbu jednoho kotle a přehřívače v pivovaře“ – kolaudace proběhla v říjnu 1919.
Pivovar zásobovala přebytková voda silného pramene Boženiny studánky. Chmel byl dovážen z okolních chmelnic – ročník 1923      stál 1000 korun za 50 kg, ročník 1924 
3600 korun/50 kg a ročník 1925 dokonce 8000 korun/50 kg chmele.  Od tohoto roku byla  povinná daň z obratu ve výši 1,5 % bez ohledu na druh piva a platila se pouze z tuzemského piva, daň z dováženého piva platili dovozci. Hlavním a dlouholetým dodavatelem chmele byl František Wondörfer z Prahy – Vinohrad. Dodavateli pivovarského náčiní byly firmy Miller  Hetzel z Mnichova a Daněk a spol. ze Slaného.
Zdražováním chmele a ječmene (v roce 1924 za 100 kg 165 korun) se zdražilo i pivo – za hektolitr 150 korun. Pivovar proto vstoupil do Ochranného svazu pivovarů v království Českém. Svaz se snažil regulovat zdražování, hájil práva pivařů a usiloval o zmenšení konkurence. Peruckému pivovaru však ani členství ve svazu nepomohlo, a i když se zde prý vařilo pivo výborné kvality a velmi dobré chuťově, musel být  perucký pivovar roku 1927  uzavřen.
20. června 1941 žádá tehdejší majitel pivovaru  Fürstenbergský pivovar  Krušovice Obecní úřad v Peruci o  „vyřešení odtoku přebytkové vody ze studánky Boženy, která teče přes dvůr jejich objektu čp. 3 v Peruci. Proud vody byl takový, že „vymlel koryto v zemi nádvoří a je obava, že by poškození mohlo být větší. Pokud má úřad zájem na odvádění těchto vod přes jejich majetek, tedy je nutné, aby tam položil do země vhodné cementové roury, které by odváděly vodu do kanálu a odtud do rybníka pod pivovarem..“
V roce 1942 již pivovar vlastní Hospodářské družstvo skladištní a výrobní v Lounech. V srpnu t. r. žádá majitel Obecní úřad městyse Peruc o „povolení seřízení dveří a okna v bývalé sladovně, aby zde skladování obilí při dnešním nedostatku pracovních sil mělo hladký průběh a rolníkům byla skládka tím usnadněna.“ Obec opravu obratem povolila.
Od roku 1958 tyto objekty užívalo zdejší Jednotné zemědělské družstvo Peruc jako skladové prostory. Dnes je celý objekt v soukromém vlastnictví, část je obývána a zbytek čeká na rekonstrukci…

5.2 Boženina studánka

První obyvatele Peruce přilákal zřejmě vydatný pramen, který pak hrál jednu z hlavních rolí perucké historie. V 80. letech 15. století měl tehdejší perucký farář Záviš (sídlící na zdejším farním dvoře) o tento pramen spor s potomkem svého bratra Tase – Jindřichem. Ten však spor vyhrál.  Přístup k prameni byl v té době opatřen vrátky, která „neměla býti Závišovi, ani jeho nástupcům, zavírána.“

(Proškův statek)

Ó, Boženo, ty kněžno z našich lesů,
kéž byl jsem živ, než znal Tě Oldřich kníže!
Kdo k srdci Tvému mohl míti blíže,
než snílek já, jenž verš Ti k chvále nesu?
Vždyť naše chalupy, juž samy stály
tak vedle sebe, přes zeď bych se díval
na krásu Tvou, v mých očích hořelo by
i srdce, že by zarděním Ti vzplály
rty, líce, že by zrak se stmíval
Ti štěstím velkým … Ó těch snů a doby
večerů letních, kdy hvězdy se drobí
brázdí nebe pruhou zlatou, dlouhou …
Mám chvíli dnes, že mru po Tobě touhou,
má sousedko a kněžno z našich lesů !“

Dnešní úprava studánky je novogotická (z druhé poloviny 19. století) se zdobeným pískovcovým ostěním, dřevěným nástavcem s oplechovanou baldachýnovou střechou s věžičkou,  kamenným schodištěm s kovanou železnou brankou. Bazén je vyzděný  pískovcovými kvádry. „Kamenné gotické zábradlí s jehlancovou stříškou kol studánky Boženy bylo postaveno péčí majitelů panství peruckého – Thunů“ - píše se na ceduli umístěné proti schodům.

Helena Halamová, 2010

5.3  Pověst o Oldřichovi a Boženě

Ke studánce se váže nejrozšířenější pověst známá po celé zemi. Je to romance o knížeti Oldřichovi z rodu Přemyslovců  a krásné pradleně  Boženě. Nutno podotknout, že kníže byl v době seznámení ženatý s urozenou německou kněžnou Jutou  a  Božena již byla „žena Křesinova“. Pozdější historikové chtěli příběh „umravnit“, a tak se začalo uvádět, že Božena byla Křesinova „dcera“. Ale co byla pravda, to již se nikdy nedozvíme. A je to vlastně jedno, důležité je, že se z tohoto svazku narodil kníže Břetislav a dynastie Přemyslovců přežila o dalších 300 let.
Nejstarší český kronikář Kosmas (1045 - 1125)  zapsal jazykem latinským Oldřichovo milostné vzplanutí. Datuje ho do roku 1002 (1004). O selce Boženě píše jako o nevšední krasavici a užívá při tom výrazů, jakými antičtí básníci líčili krásu antických bohyň: „bylať svým vzhledem vynikající, bělejší než stín, jemnější než labuť, lesklejší než stará slonová kost, krásnější než safír.“ Podle Kosmy se kníže nedopustil  žádného přestupku, jelikož „toho času každý, jak se mu líbilo, směl míti dvě i tři ženy a nebylo muži hříchem unésti manželku bližního, ani manželce vdáti se za ženatého.“
Zcela jinak podal vyprávění Dalimil, autor České rýmované kroniky zbásněné na přelomu 13. a 14. století. Perucká milostná Oldřichova příhoda se totiž Dalimilovi velice hodila k vyjádření jeho silného národního cítění. „Raději chci s českou selkou v sňatek vjíti, než královnu německou míti“ -  vložil mimo jiné do úst Oldřichových.
Nejmladší verzi zapsal Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české vydané v roce 1541. Po pěti stech letech ví o setkání knížete Oldřicha (vládl v letech 1012 – 1934) s Boženou (zemřela 1052) nejvíce….. Vypráví, co Oldřich říkal, když poprvé Boženu uviděl, její kráse vzdává hold, jaký  nenalézáme  u předchozích letopisců, ví dokonce, že Boženin otec Křesina se jmenoval Domarod  a matka  Samoborka …..  Pro perucké je však důležité, že právě Václav Hájek z Libočan umístil děj pověsti do Peruce.  Podle něj kníže spatřil poprvé Boženu „perúc prádlo“ – proto prý bylo vsi dáno jméno Peruc. 
Během dalších století vzniklo v lidovém podání i u romantických historiků o tomto setkání mnoho variant.  Perucká romance o Oldřichovi a Boženě sehrála v české lidové kultuře, a zejména pak v národním obrození, velmi důležitou kladnou roli. Žádné z jiných starých českých pověstí se nedostalo takové pocty, jako této. Posloužila jako námět českým vlastencům k básnickým i prozaickým dílům, k napsání činoher i zpěvoher. Nejstarší obrozenecké zpracování tématu vyšlo z pera J. Zímy s názvem Oldřich a Božena – je to vlastenecká činohra o pěti jednáních a vyšla v Praze roku 1789.
V 19. století se doslova rojila díla, jejichž námětem byla naše pověst. Zpracovali ji V. K. Klicpera (rok 1818 - divadelní hra Božena o 5 dějstvích), P. J. Šafařík, (1815 - básně),  V. Štván (zpěvohra), J. Jungman (1806 - romance), J. K. Chmelenecký  (opera  o čtyřech jednáních s hudbou Fr. Škroupa, autora hymny Kde domov můj), A. Heyduk (1883 - básnický epos).  Nelze opomenout naše obrozenecké loutkaře. O popularizaci příběhu se zasloužil i český loutkař Matěj Kopecký, který se svým divadlem hrál hru P. Konopáska o Oldřichovi a Boženě odehrávající se v křivoklátských lesích. Loutkaři Kaisrové a Třískové hráli hry o Oldřichovi a Boženě ve vlastních, osobitých úpravách, vždy barvené národním a sociálním cítěním.
Ve zcela jiných rovinách se objevuje příběh Oldřicha a Boženy v české literatuře 20. století.  Jaroslav Seifert psal svou „Malou romanci o Oldřichovi a Boženě“ v těžkých letech nacistické okupace (1940). František Hrubín pojal téma jako osobní drama všech zúčastněných, ve které jde o jednu velkou věc – samostatnost českého knížectví bez cizího diktátu a vlivu. Hra byla dokončena v roce 1967 a v následujících letech získala zcela nový rozměr …
Úryvky z balady  Mária Oldřicha Burdy vzniklé v době nacistické okupace:

     „ ….ona od kupce koupila mýdlo na lístky
a zpátky kluše do vísky své rodné.
Slunce svítilo až čílko se jí zrosilo.
I vzdychla:“ Já se upeku, radš to šortek se převleku“.
A potom v rodné chalupě své prádlo,
které na kupě jen měla, rychle sbalila a k lesu si to hasila.
Starého dubu ve stínu si učesala ofinu…“
…Zrovna když prala kombiné, zapraštělo to v houštině,
s motorkou cesta necesta  hasí si to Olda ze města:
“Hallo, má baby, dovolte!“……

(Pochopitelně, že tato balada si neosobuje právo nazývat ji uměním, nicméně je svědkem a dokladem své doby, kdy byl využíván jakýkoli národní podnět k povzbuzení ve válečné době.)
Setkání Oldřicha  a Boženy nebylo námětem pouze literárním, ale od počátku 19. století zachytila tento příběh i řada výtvarných umělců. Jedním z prvních obrazů na toto téma je Bergelův z roku 1801. Několikrát téma ztvárnil Antonín Machek (v roce 1818, 1828) a Josef Mánes (v roce 1840, 1852/53, 1859). Tématem se zabýval také Petr Maixner (v 50. a 70. letech 19. století). Nejznámější je však nevšedně rozměrná olejomalba Františka Ženíška poprvé vystavená roku 1882. Obraz namalovaný podle této předlohy je v kanceláři starosty na radnici – autor však není znám, jsou zde pouze iniciály B. M.

 Naučná stezka Perucko 1 - 20