12. 1   PŘÍRODNÍ PAMÁTKA V HLUBOKÉM

Chráněné území V Hlubokém (jinak také tzv. Macův Důl) o rozloze 3,79 ha se rozkládá na pravém břehu Débeřského potoka asi 2 km severně od Peruce. Jde o smíšený listnatý les s převahou dubu a bohatým bylinným podrostem.
Hlavní důvod k vyhlášení PP v roce 1970 (od roku 1947 v ochraně) byla ochrana teplomilného bylinného podrostu se vzácnými ohroženými druhy rostlin. Mezi nejvzácnější druhy patří: starček oranžový (Tephroseris aurantiaca), střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus), třemdava bílá (Dictamnus albus), hvězdnice chlumní (Aster amellus), plamének přímý (Klematis recta), lilie zlatohlavá (Lilium martagon), zimostrázek alpský (Polygaloides chamaebuxus) a vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia).
Bohužel od vyhlášení chráněného území uplynulo již 40 let, a tak některé z těchto druhů bychom zde již pravděpodobně hledali marně, i když v literatuře budou nadále uváděny.

Z hub zde bylo zaznamenáno na 120 druhů – ze známějších zde byl nalezen vzácný hřib plavý (Boletus impolitus), a dále pak některé dosud neurčené druhy pavučinců (Cortinarius).

Zajímavá je i fauna tohoto lesního komplexu.
Z obojživelníků a plazů se zde vyskytuje  skokan hnědý (Rana tempporaria),  ropucha obecná (Bufo bufo),  slepýš křehký (Anquis fragilit), ještěrka obecná (Lacerta agilis) a užovka obojková (Natrix natrix).

Při sledování ptactva zde bylo zastiženo  56 druhů, z nichž stojí za pozornost hnízdění výra velkého (Bubo bubo) a pravděpodobné hnízdění čápa černého (Ciconia nigra) a krkavce velkého (Corpus corax). Dále zde byl zaznamenán puštík obecný (Strix aluca), datel černý (Ciconia nigra), pěvuška modrá (Prunella modularia), linduška lesní ((Anthus trivialit), u potoka konipas horský (Motacilla cinerea) a další.

Ze savců je zde běžná myšice křovinná (Apodemus sylvaticus), veverka obecná (Sciurus vulgarit), srnec evropský ( Capreolus capreolus) a v posledních letech i prase divoké (Sus strofa).                        

Geologie chráněného území
Převážnou část geologického podkladu tohoto chráněného území tvoří sladkovodní i mořské křídové vrstvy. Horizont Débeřského potoka tvoří převážně spodní turon, pod kterým jsou usazeny mořské pískovce svrchního cenomanu.  Pod těmito vrstvami se vyskytují  kaolinické pískovce, jílovce a prachovce sladkovodního původu, ve kterých se místy vyskytují zuhelnatělé zbytky rostlin. Na dně rokle pak místy vystupují karbonské rezavohnědé nebo šedé arkózové pískovce a jílovce. 
Zdroj: Archiv městyse, IT, Soubor Obratlovci lesního celku V Hlubokém v Peruci – Herbert Tichý, 1985
Helena Halamová, 2010

12.2  ČERTOVA LÁVKA

V peruckých lesích zdržovalo se za dávných dob několik tlup loupežnických, jež měli své vůdce. Jeden z nich  jmenoval se Makal a bydlel v západní části lesa směr Hřivčice, kde se dnes říká Na Makalech (panel č. 20) a vůdce druhé roty loupežnické mlynář Macák bydlel v Čertově mlýně v údolí, jež se táhne od Peruce k Chrastínu. Macák vyráběl též mlýnské kameny ze skal ve stráni ku Krásné Vyhlídce. Po něm je nazván důl Macův aneb jak se v lidové mluvě nazývá „Macák“.
Místo, kde stával mlýn, je dodnes znatelné, most u někdejšího mlýna dosud stojí (psáno v roce 1930). Macovým dolem teče potůček Débeřský, přes který vede na druhý břeh takzvaná Čertova lávka.

Zdroj: Pověsti a příběhy okresu lounského z r. 1930 - Jeronym Šubrt
H. Halamová, 2010 

12.3   PODKOVA

Rodilí peručáci si většinou při vyslovení tohoto slova vybaví zajímavé místo v Macově dole mezi Perucí a Stradonicemi, kam často chodívali na nedělní rodinné procházky. Jde o zděnou zídku v podobě podkovy, u níž kdysi býval i stůl…
Jedna z pověstí vypráví, že: „Pod prastarými vysokými buky bylo pěkně upravené kruhovité místo s kamennými sedátky, o němž se udržovala pověst, že tam měli tři císařové: rakouský, ruský a pruský r. 1813 před bitvou u Chlumu tajnou schůzku.“  Němečtí panští úředníci hraběte Thuna toto místo jmenovali“ Dreikaisersitz“ (Tří císařů sedadla).“

V uplynulých letech byste toto zajímavé místo marně hledali. Kamenná podkova na konci sypané hráze bývalého jezera postupně zarůstala křovím a mizela pod padajícím listím, navíc v zimě roku 2007 byla poškozena vyvráceným mohutným smrkem, který stál v její těsné blízkosti a značnou část kamenů svými kořeny doslova rozmetal.
Naštěstí se našli nadšenci v čele s Mírou Blažkem (patriotem Peruce) a společnými silami vyčistili a opravili poškozenou podkovu a zachránili tak zajímavou památku pro další generace.
Zdroj:  Pověsti a příběhy okresu lounského  - Jeroným Šubrt,  1920

Pověst o  perucké podkově

  V dobách dávných, za krále Jana, se nižší česká šlechta musela podílet na jeho vojenských taženích. Král Jan byl udatný bojovník a tak se s českým vojskem zúčastňoval kdejaké bitvy. Samozřejmě byli v jeho oddílech i peručtí Pětipesští, což byl rod v té době zde sídlící. Mladý pánův syn, tuším Stašek, se při jedné z těchto vojenských výprav dostal i do Polska, do oblasti velkých jezer. Vojsko zde mělo delší ležení, a tak nebylo divu, že se mladí bojovníci podívali po místních pannách. Staškovi se jedna z nich, budeme ji říkat Zofia, zalíbila natolik, že si ji přivezl domů na své perucké sídlo. Mladé paní se Stašek také líbil, a tak vše spělo ke společnému životu. Navíc si Zofii oblíbilo služebnictvo i místní občané.
Po půl roce však Stašek zpozoroval v Zofiiných očích smutek, i zeptal se, co ji trápí. Ona zprvu odpovídala, že nic, ale na další Staškovo naléhání se svěřila, že ji zde chybí vodní plochy, na které byla zvyklá ze svého domova. I Stašek nemeškal, vyhlédl v hlubokém dolu pod Perucí vhodné místo, nechal vykácet starý prales a napříč údolím nasypat nevídaně vysokou hráz. Potok, který údolím protéká od Débře, začal postupně zaplňovat vykácenou úžlabinu, až zde po několika měsících vzniklo velké jezero, které se stalo oblíbeným místem společných vycházek Staška se Zofií. Většinou v milostném obětí došli až na hráz, kde spolu okusili chladnou peruckou vodu. Oba byli dobří plavci a pohyb po hladině jezera jim byl příjemným zpestřením všedních starostí.
Po dvou letech se však král Jan rozhodl k další vojenské výpravě, a tak se Stašek musel připojit ke královskému vojsku. Bylo to na podzim a Zofie již v té chvíli tušila, že společné vycházky k jezeru přinesou nový plod jejich lásky. Nerada pouštěla Staška do války, ale pro něho to byla povinnost i mužská čest.
Bylo dobojováno a Stašek se po půl roce vrátil domů na Peruc. Nevítala ho však Zofie, ale jeho nejvěrnější služebník. Se slzami v očích vyprávěl svému pánu tragický příběh, který se stal v prvých teplých dnech toho roku. Zofie, která již byla vysoko v požehnaném stavu, se rozhodla, že si zajde na oblíbenou hráz jezera a využije slunného dne k prvé letošní koupeli.
Nikdo neví, co se stalo, zda nějaký zbloudilý kořen se ji zapletl k nohám, či nevolnost z očekávání… Zofie se několik desítek metrů od břehu potopila pod hladinu a nikdo ji již neviděl. Stašek byl zdrcen touto zprávou, jeho oči se zalily slzami a v duši se usídlil hluboký smutek a stesk. Příští den se vydal na svém koni na hráz jezera, dlouze pohlédl na jeho hladinu, pobídl koně ve slabinách a i s ním skočil do hluboké vody. Když to služebnictvo zjistilo, sehnalo všechen místní lid a hráz jezera prokopali. Nenašli však ani Staška, ani jeho sličnou Zofii. Na hrázi, odkud Stašek na svém koni do jezera skočil, nechali zbudovat kamennou podkovu a jezero již nikdy nenapustili…
Dodnes v údolí pod Perucí můžete vidět velkou část sypané hráze jezera a v místech, kde je prokopána i starou kamennou podkovu, ukrytou ve stínu lesa. Tolik pověst o další z peruckých velkých lásek.
Na základě vypravování starců a své obrazotvornosti sepsal Mirek Plazík Blažek

Helena Halamová, 2010 

Naučná stezka Perucko 1 - 20