14.1  MACŮV DŮL – původ názvu

Mac loupežník 

V peruckých lesích zdržovalo se za dávných dob několik tlup loupežnických, jež měli své vůdce. Jeden z nich  jmenoval se Makal a bydlel v té části lesa, kde se dnes říká Na Makalech (panel č. 20) a vůdce druhé roty loupežnické Macák bydlel v Čertově mlýně v údolí, jež se táhne od Peruce k Chrastínu. Místo, kde stával mlýn je dodnes znatelné. Čertův most u někdejšího mlýna dosud stojí (v roce 1935). Macák vyráběl též mlýnské kameny ze skal ve stráni ku Krásné vyhlídce. A po něm nazván důl Macův aneb jak se v lidové mluvě nazývá „Macák“. 

Zdroj: Pověsti a příběhy okresu Lounského, r. 1935 – Jeroným Šubrt  

**************************************

Mac rytíř 

Poblíž zrušeného cukrovaru spí rozsáhlá tůň. Jest všecka zvěnčena růžemi leknínů a hvězdicemi pryskyřníků, jakoby čekala zjevů tajemných vil. Ale ty prchají odtud pryč, vždyť dlí tu kletba. Stalo se toto:
V Peruci měl statek jeden rytíř jménem Mac, který dříve celý svůj život trávil v Polsku. Pro svou odvážnost a smělost byl nazván Macem dobrodruhem. Odjížděje z Polska poznal kdesi na přívoze řeky Visly krásnou dceru převozníkovu. Sličná dívka zalíbila se mu tak, že ji unesl a usadil se s ní na Peruci. Ale krásné Jele se zastesklo po šumných vlnách Visly. Zesmutněla steskem po domově. Mac dal tedy v dolině chrastínské zřídit malé jezero, na němž se za letních večerů projíždívali. Po čase opustil však Mac svou milenku a krásná Jela v zoufalství utopila se v jezeře. Ale lidé si vypravovali, že nemá pokoje v hrobě. Vždy o půlnoci chodila kolem jezera bílá panna s rozpuštěnými vlasy a s umrlčí lebkou v ruce – duch krásné Jely.
Když na noční toulce se svými druhy vysmíval se Mac památce nešťastné dívky a pak se vracel domů, viděl na protějším břehu jezera bílou postavu. Mac nebyl bázlivcem. Ale cítil přec, kterak divný pocit jej svírá. Pojednou počal jím lomcovati strach a vtíraly se mu myšlenky na nešťastnou Jelu.  „Jelo“ vydral se výkřik z jeho stísněného hrdla a ozvěna jeho nesla se celým údolím. Teď se mu zdálo, že blíže vidí onu bílou pannu. Byla to podoba Jely. Vlas měla rozpuštěný a kolem její hlavy viděl záři, jakou vídával na obrazech světců světic. V levici držela lebku a pravici měla výhružně pozvednutou do výše. Chtěl ujeti tomuto přízraku, napnul poslední své síly a ostruhy bodnul svého koně do slabin. Kůň zaúpěl bolestí a učinil mocný skok. Nočním tichem ozvalo se šplouchnutí vln, pak zoufalý zápas tonoucího se zvířete a za chvíli nastal opět klid. Pouze houkání sov se ozývalo nočním tichem…
Když se Mac nevracel domů, vyšli jej hledati. Ale hledali nadarmo. Teprve druhý den, když vypustili rybník, nalezli jej na dně pod mrtvolou koně. Křečovitě svíral otěže a jeho hlava byla k nepoznání zohavena.                    
Od těch dob zůstal rybník vypuštěn. Později vysázeny byly stromy, které bývalý rybník zarostly a které tam snad rostou dodnes. Dolina chrastínská pak odtud dostala název „Macův důl“. 

Zdroj: Ze zašlých dob rodného kraje – kronika Lounska, r. 1923,  dr. Rudolf Tshorn
Helena Halamová, 2010

14.2 LÁZNĚ  V  MACOVĚ DOLE

Koncem 18. století byly pod Perucí v údolí Débeřského potoka v blízkosti několika pramenů železité vody zřízeny malé lázně, zřejmě po vzoru nedalekého Mšeného.
O jejich provozu se nedochovaly podrobnější údaje, brzy zanikly. Ještě však v 2. polovině 19. století bylo jejich okolí upravené s množstvím vycházkových cest v údolí potoka i na jeho svazích včetně mostků přes potok. Dodnes zde zůstalo pozdně barokní obezdění jednoho z pramenů – studánka. 

************************************

Z vyprávění paní Štípkové:

Paní Barbora Štípková se narodila roku 1862 v rodině panského dělníka, který pracoval v cukrovaru a později ve dvoře. Po žních bývaly ve dvoře slavné dožínky. Šafářka (hospodyňka) napekla pletenců, koláčů a pila se sladká rosolka. Pletence si dívky a ženy navlékaly na ruce jako věnečky a za zpěvu a výskotu se jelo na ověnčených žebřinách do hospody v  „Lázních“ tančit a pít. „Dupanda“ stála naproti hostinci…

Zdroj:  Peruc a okolí v proměnách času, r. 2000 – M. Neudertová-Hrubá

************************************ 

Po klikatých pěšinkách sejdeme s „Pěkné vyhlídky“ do „Macova dolu“, kdež překvapuje nás opět nové dílo přírody. Část jižního úbočí se před časem několik metrů posunula, unášejíc ssebou plochu lesa, jehož stromy nyní různosměrně rostou, činíce takto dojem partie pralesa. Na jiných místech jest půda mocnou silou přírody zvlněna jako povrch rozbouřeného moře, jinde zase pokryta trhlinami a rozsedlinami.
Kráčíce směrem západním, projdeme rozkošnou údolinou a přešedše tak zvanou „Čertovu lávku“ – octneme se v části, jmenované „V Lázních“. Jméno to povstalo proto, poněvadž zde, pokud nestával ještě nedaleký cukrovar, skutečně lázně byly, o čemž nám dosud zbytky zdiva nasvědčují.  F.Š. (?)                                                                                           

(Doslovný opis z brožury vydané u příležitosti konání Peruckých výstavních trhů v roce 1935)

Železnaté prameny u Peruce,   studánka V Lázích  

V údolí Débeřského potoka, 1 km severně od Peruce, vyvěrá v levém břehu skupina železnatých vod o úhrnné vydatnosti 0,7 l/s. Vývěry jsou při dně údolí, jeden z nich vyvěrá 10 m nad dnem a je zde znám od nepaměti.
V okolí jsou základy lázeňských pavilonů a stopy parkových úprav. Místo je označováno „V Lázních“, a to i na vojenských mapách. Pramen je nově upraven (2001) do pramenní jímky s kamennou balustrádou a se sochou najády (v řecké mytologii vodní nymfy – bohyně). Ochrannou stříšku nad studánkou vybudovaly Lesy ČR - Lesní správa Velemín.

Voda je železitá, síranová. Mírně kyselá reakce udržuje železo v roztoku, takže voda je čirá a má jiskřivě modrozelenou barvu. Jde o pramenní odtok zpod plošiny na Bitinách. Matečnou horninou jsou pískovce peruckého pásma Českého útvaru křídového (druhohory). Železo je získáváno z jejich podložních jílů a lupků permského stáří (prvohory). Hloubka oběhu vody je přes 40 metrů, takže prameny nezamrzají. Velmi zajímavý je nulový obsah dusičnanů a dusitanů, což je vzácné i u kvalitních stolních vod. 

Zdroj: Perucký zpravodaj, r. 2001 - RNDr. Jan Kněžek, pražský geolog (obor hydrogeologie)

Léčivé prameny na Lounsku  

Ke konci 19. století bylo na Peruci v Macově dole na Débeřském potoce prameniště železitých vod, kde byly vybudovány lázně tzv.  „Čertovy lávky“. 
Železitá voda vyvěrala z hlubokých močálů a přístup k nim byl umožněn jen přes dřevěné lávky, hatě, které byly dost nebezpečné. Muselo se chodit jen po lávkách, jinak hrozilo utonutí v bahně. Odtud „čertovy lávky“…
Rezavá voda sloužila jen ke koupelím, později k léčivým zábalům. V modernější době lázně zanikaly, zvláště pod Perucí, kde byl vybudován cukrovar, který do Débeřského potoka vypouštěl cukrovarské kaly…
Vlastní lázničky byly vybudovány na silných dřevěných pilotech přímo nad bahniskem s jednotlivými bazénky pro lázeňské hosty. Scházeli se tu zámožnější Louňáci, Pražáci a cizinci, kteří si tu léčili různé neduhy. Podnikavý majitel vybudoval i malý hostinec ke společenskému posezení a pohoštění. Velmi rád na lázničky vzpomínal básník Svatopluk Čech, který tu často pobýval. Okolní příroda a četné vycházky tu vyléčily nejednoho hosta.

Zdroj: Perucký zpravodaj 2003 - Josef Houda, lounský botanik 
Helena Halamová, 2010

14.3  Památník Františka de Paula Antonína Thuna

Od roku 1814 byly osudy peruckého panství spojeny se šlechtickým rodem Thun-Hohestein, který do Čech přišel v době třicetileté války. Perucké panství v tomto roce koupil František Antonín hrabě Thun-Hohestein (nar. 1786), který měl tři syny - Františka Filipa (1809 – 1870), Bedřicha (1810 – 1881) a Leopolda Lva (1811 – 1888).

Pro perucké panství byl nejvýznamnější nejstarší syn Bedřichův  František de Paula Antonín (1847 –  1916), který se stal nástupcem na postu majorátního pána děčínských Thunů roku 1882. Spolu s knížecím titulem získal i významné politické posty. V letech 1889 - 96 byl místodržitelem v Čechách, a i po svém odstoupení vynuceném mladočechy se dále angažoval ve vrcholné politice. V roce 1898 jmenoval císař František Josef I. hraběte Thuna rakouským ministerským předsedou, v jehož kompetenci bylo i vedení ministerstva vnitra. Pro Peruc bylo jeho působení v rakouské vládě významné tím, že se zasadil o její povýšení na městys.  Stalo se tak 18. listopadu 1898, a podle statutární listiny z  24. listopadu 1900  mohla Peruc užívat i vlastní znak.

V době kdy byl pánem peruckého panství se velmi zasloužil i o rozvoj obce.
Za své zásluhy byl František de Paula Antonín v roce 1901 jmenován Čestným občanem Peruce a v červnu 1911 mu byl vztyčen památník v blízkosti pramene tehdy ještě oblíbeného výletního místa  „V Lázních“.

Zdroj: Peruc a okolí v proměnách času – M. Neudertová-Hrubá

 14.4   Okolí studánky V Lázních

Památný strom – „Borovice u studánky“

10. února 2006 byla na návrh tehdejšího vedení radnice prohlášena  borovice letní (Pinus sylvestris) nacházející se u studánky za dolejším mlýnem (za „Mlejňákem“) na svahu po levé straně Débeřského potoka.

p a m á t n ý m   s t r o m e m,
výška 31 m, obvod kmene 230 cm.

Příroda v okolí studánky

V okolí cesty kolem studánky roste mnoho zajímavých druhů hub, jako je např. chutný ryzec pravý (Lactarius deliciosus), strmělka obrovská (Clitocybe giga) a mísenka oranžová (Aleuria aurantia).
V potoce se vzácně objevuje rak říční (Astecus astacus). Běžný je zde datel černý (Dryocopus martius) a v budce za potokem vyhnízdil puštík obecný (Strix aluco). Nehojně se objevuje i brhlík lesní (Sitta europaea).

              Herbert Tichý, 2008

 

Naučná stezka Perucko 1 - 20