Prezident Masaryk nám rozdával pomeranče a každému podal ruku

Paní Marie Havlíková má výbornou paměť, proto se díky jejímu vyprávění můžeme podívat téměř na počátek minulého století, zakusit atmosféru dávno minulou a dozvědět se spoustu zajímavých věcí. Narodila jsem se 9. listopadu 1920 v Radnicích u Rokycan. Můj otec, Josef Barták, byl italský legionář a v legionářském stejnokroji se i ženil. Bojoval v Istrii na Piavě, na italském frontě. Vyprávěl, jak byli v zákopu dva, ještě s Italem, který se pořád modlil, zatímco tatínek byl neznaboh. Zákop zasypal granát, Ital zemřel a tatínka z jámy vytáhli živého. Odvezli ho na Sardinii do zajateckého tábora, kde se mluvilo se o Masarykovi, že chystá republiku. Když se začaly tvořit legie, tatínek do nich bez váhání vstoupil. Doma jsme byli celkem tři sourozenci, maminka se starala o domácnost. Měli jsme vlasteneckou výchovu, rodiče velebili Masaryka.

Radnice u Rokycan (1915)

Po návratu z války dostal tatínek místo ve Vlkovicích, kde jako traťmistr státních drah spravoval trať Mariánské Lázně – Karlovy Vary. Vlkovice byly tou dobou německé, Češi byli dva - přednosta stanice a traťmistr. Ani česká škola tam samozřejmě nebyla. Když mi bylo šest roků, tatínkovi se příčilo dát dítě do školy německé. Toužil jít někam do vnitrozemí, proto zažádal o přeložení. Než se to vyřídilo, navštěvovala jsem menšinovou jednotřídku, kde se učil první až devátý ročník, v Teplé. Dojížděla jsem tam dvě stanice vlakem. Měli jsme ujednáno s jedním Němcem, že dohlédne, abych správně vystoupila.
První vzpomínka na školu? Jak jsem překládala. Pan učitel neuměl německy a když přišla listonoška, ptal se, děti, kdo umíte německy? Tak jsem se přihlásila a hned za něj vyjednávala. Bylo to pro mne snadné, vždyť jsem až do té chvíle měla jen samé německé kamarády, nejčastěji děti železničních zřízenců – pánů Kronhöfera a Beifalla.
Tatínek byl nakonec přeložen na Lounsko, do Vrbna nad Lesy. V české obci byla situace s národnostmi přesně opačná, ve Vrbně žili jen dva Němci - přednosta Kriegerstein a jeho manželka. Ta byla celá šťastná, že si mohla s maminkou promluvit ve své mateřštině.
Z vrbenského nádraží jsem to měla do české školy (viz obr. vpravo) asi pět set metrů. Řídící Augustin Hlavsa měl dceru Zdeňku, stejně starou jako já, tak jsem hned měla i první českou kamarádku. Ve škole mi šlo snadno úplně všechno, kromě mluvnice.
Tatínek mne vždy brával všude sebou. Když jsem chodila do druhé třídy, vydali jsme se do Lán. Pan prezident pozval do parku děti legionářů. Seřadili jsme se a každému z nás podal ruku, každého pohladil. V koši měl pomeranče, které rozdával. Dostala jsem hned čtyři! Byl nás celý dlouhý průvod a všem se pan prezident úžasně líbil. Ani za komunistů jsme na něj nedali dopustit, brali jsme ho, jak nám to bylo vštěpováno, zkrátka, náš tatíček Masaryk.
Ve Vrbně byli všichni řemeslníci, dokonce i slovenský dráteník. Přímo před školou stávala kovárna pana Aulického. Na okolních polích se pěstovalo žito, pšenice, oves, řepa, brambory. Ve Vrbně bývalo starodávné nádraží, které však později zbourali a postavili novodobé. I my měli u stanice přes silnici zahrádku, psa, slepice. Do rybníka jsme se chodili koupat do Toužetína.
Největší statek měli Kočkovi, jejich syn byl vášnivý holubář, stejně jako můj tatínek, který byl svého času desátý nejlepší chovatel poštovních holubů v republice. Své holuby posílal na závody třeba až do Jugoslávie. Tehdy se rozváželi vlakem v koších. Navíc měl můj tatínek tuze vzácnou věc, co v té době neměl nikdo druhý – první konstatovací hodiny, které k nám propašoval z Německa. Když holubi přiletěli, kroužek přišel do hodin a vytisklo to čas. U nás se holubáři často i scházeli a holuby kroužkovali. Pamatuji, jak je fotografovali ve sklepě. Pan Kočka sehnal fotografické desky, zapálil se suřík a tak holuby fotili.
Ve Vrbně se tatínek přátelil s ostatními legionáři, hlavně s vrbenským Kovandou nebo s Kalikem, co dělal řezníka na Peruci. Legionáři se setkávali několikrát do roka. Pamatuji si, jak si nechal u krejčího Formánka ušít novou legionářskou uniformu.
Později se stal traťmistrem na Peruci a měl v péči trať Louny – Zlonice. Měl drážní průmyslovku, dodělával ji po válce v Praze. Na starosti měl plány, dělníky, tratě, koleje i pochůzkáře, kteří tratě kontrolovali. Jak se strojil? Do práce nosil drážní uniformu, rajtky a k tomu vysoké boty – holinky. Mívali jsme na ně doma zouvák. Do bot si motal onuce, ponožky se tenkrát nenosily.
Až do páté třídy jsem chodila do školy ve Vrbně, na měšťanku na Peruc, kam jsem samozřejmě jezdila vlakem, než mi tatínek koupil kolo. Z těch dob jsem znala Františka Fajtla, když nasedal ve Vrbně na vlak. Na měšťance tehdy ještě učil dějepis pan učitel Čeněk Chládek, pozdější Fajtlův tchán. Moje spolužačka u nich bydlela, naši tátové spolu kamarádili. Chládkovi bydleli na Peruci na náměstí, paní Chládková byla v domácnosti. Byla jsem šikovná na ruční práce, paní Chládková mne nechávala háčkovat pro Haničku čepičky.

Učení mi šlo a bavilo mne, hlavně zeměpis, dějepis. Mluvnice se taky vylepšila – díky paní učitelce Mařence Tesárkové, která mi tu a tam dávala hodiny češtiny. Pak se ale přihodila smutná věc, tatínek nám náhle umřel na slepé střevo.
Po škole jsem se hlásila na žatecký učitelský ústav, zájemců bylo hodně přes sto, brali osmdesát. I když jsem měla samé jednotky, tak jsem se nedostala. Tak jsem nastoupila do německé rodinné školy v Mostě, že jednou budu učitelkou domácích nauk.
V té době jsem často marodila s angínou, tak mne poslali do Jugoslávie k moři, abych si tam vyléčila krk. V našem stanovém táboru v Mlynech u Dubrovníka se se svou rodinou rekreoval také major Krůžek z Prahy, měli dvojčata a celá rodina se do jednoho stanu nevešla, tak ke mně dali dceru. Ráno při snídani se k nám přifařil ještě chlapec, asi patnáctiletý, a chtěl se kamarádit. A co budeš dělat, ptal se mne, tak jsem mu líčila, jak chodím do 2. ročníku rodinné školy. „Můj táta je na ministerstvu školství a říká, že se domácí nauky co nevidět zruší. Jestli máš dobré vysvědčení, přejdi jinam,“ radil mi. Tak jsem nastoupila na učitelský ústav do Žatce, navíc mi chlapcův otec zařídil v Žatci bydlení u svého známého profesora.
Po návratu z Jugoslávie jsem se dál kamarádila s děvčetem majora Krůžka. Dokonce mne na pár dní pozvali do Prahy na návštěvu. Její tatínek řekl, jsem členem Spolku pro zbudování památníku Jana Žižky z Trocnova. Zítra vás vás vezmu na Žižkov. Koupíme dvě růže a položíme je ke hrobům plukovníka Josefa Jiřího Švece a Karla Vašátka. Právě tam stavíme pro pana prezidenta Masaryka mauzoleum. Vprostřed sálu bude sarkofág, kde jednou bude první český prezident pohřbený, a kolem dokola rozsáhlé kolumbárium, kam přijdou urny italských, ruských a francouzských legionářů. Každý, kdo bude chtít, bude tam moci svého příbuzného uložit, aby tatíčka Masaryka obklopovali jeho nejvěrnější synové.
Ráda vzpomínám i na návštěvu ateliéru profesora Bohumila Kafky, autora třetí největší jezdecké sochy na světě – sochy Jana Žižky vážící 16,5 tuny, vysoké 9 metrů. „Pan profesor vytváří sochu českého lva, co bude stát venku před mauzoleem na přivítanou. Modelem je mu živý lev ze zoo, má ho doma, půjdeme ho navštívit.“ Dcera majora spolu s jejich služkou a se mnou jsme se vypravily do Dejvic. Pan profesor Kafka měl taky služku, která nás dovedla k němu do ateliéru. Byl to zvláštní ateliér, neměl střechu, a v kleci tam přecházel skutečně živý lev. Kromě lva tam stála i ještě nehotová socha Rastislava Štefánika v letecké kombinéze, pro Bratislavu. „Když už jste tady, mám tady menší věci,“ zval nás do pokoje, kde měl takové svoje soukromé muzeum s odlitky. Nejvíce mne zaujala bronzová hlava Jana Křtitele spočívající na míse.

2. část  
3. část 
4. část  

Pokračování příště  Květa Tošnerová