| Obrázky ze života Marie Havlíkové, učitelky z Peruce 2 |
| Napsal Redakce | |
| Sobota, 14 listopad 2015 | |
|
V prvém povídání paní učitelky Havlíkové, zaznamenané paní redaktorkou Tošnerovou, jsme se dozvěděli o jejím dětství, cestě z rodné Radnice až do Vrbna a perucké školy, setkání s prezidentem Masarykem a o nástupu na studia. Pojďme dál životem jubilující perucké učitelky. Před válkou jsem dávala kondice židovským dětem v Žatci
V učitelském ústavu v Žatci se mi zpočátku líbilo. Prvním rokem studií bylo všechno v pořádku, Češi se s Němci normálně přátelili, jen ve společných průvodech bylo více Němců než Čechů. Vyučovacím předmětem byla i hra na housle. Mne naučila na housle paní přednostová ve Vrbně, základy jsem tedy měla. Housle mi přivezli z Jičína, z firmy Patočka Jiří. Na nástroj jsem si musela vydělat, tak jsem dávala kondice židovským dětem. Rodiny platily 10 Kč za dvě hodiny. Učila jsem děti psát a konverzovat. Ráda vzpomínám na továrníka Katze, bydlel ve veliké vile, překvapivě tam byly pokoje dosti temné.  Učitelský ústav v Žatci S Henleinovým štvaním se vztahy mezi Čechy a Němci zhoršovaly. Na 1. máje se Němci sešli za městem a udělali průvod sami, a Češi taky zvlášť. Přihlížející Němci na chodníku pak hlídali, aby v německém průvodu nešel žádný Čech. Němci se začali srocovat na náměstí. Nejdříve je policajti rozháněli. Jednoho dne byl průvod Němců tak velký, že jich bylo plné náměstí a byla na ně zavolána armáda. Z Prahy obdrželi rozkaz, že na Němce nesmějí střílet, tak do nich pouštěli vodu hadicemi, aby je rozehnali. V září 1939 nastalo peklo. Koncem září měl učitelák vymlácená okna. Pan ředitel Euerhahn svolal všechny třídy do tělocvičny a povídá, děti, zítra už nechoďte do školy. Mám strach o vaše životy, budete muset jet domů. Nechte nám své adresy, dáme vám vědět, kdy máte přijet. Nakonec jsme obdrželi dopis, dostavte se do reálného gymnázia do Loun. Naše tři ročníky totiž přesunuli ze Žatce do Loun a vyčlenili nám tam tři místnosti. Profesoři šli s námi. Tak jsem dva roky jezdila do Loun i se žateckými profesory. Za dva roky nás přesunuli na Amerlingův státní mužský učitelský ústav v Panské ulici v Praze, kde jsme roku 1941 maturovali. Po maturitě jsme těžko hledali práci. Zvláště, když vyšel zákon, že umístí pouze ty, co mají z němčiny jedničku nebo dvojku. Já jedničku měla, tak jsem se přihlásila a vzali mne do Třebívlic, tak jsem se ocitla v kopečkách.  Škola v Třebívlicích Vše se změnilo poté, co jsme si popovídaly s manželkou hostinského. Domluvily jsme se, že ona i manžel jsou z Peruce. Ochotně mi pomohli hledat byt. Také kantoři mne očíhli a upozornili, že před učitelem Frosem nemám moc mluvit, neboť má na Hradě synovce. Učila jsem národku, 1. – 5. ročník. Třebívličtí si na mne rychle zvykli. Když jsem 28. října řekla dětem, obraťte se na rodiče, oni vám řeknou, jaký je to slavný den, tak pan prodavač hned, vám zboží nechám bez lístků! Třebívlice byla silně vlastenecky založená obec, nikdo se mne už nebál, všichni byli při setkání usměvaví a vstřícní a mnozí mne zvali na večeři. Byla jsem v pronájmu u jedněch mladých lidí, kterým se narodilo dítě, a že mi už místnost nechat nemohou. Hned se mne ujali nějací Lukšovi, prý ze Stalingradu stahují Němce do českých měst, pojďte bydlet k nám, ať máme obsazeno.
Jak se z horlivého vlastence Wolfa stal Vlčinský a z Hauptvogla Havlík
Na Peruci byl obchod s textilem, textilák jezdil nakupovat látky až do Náchoda. Pro náchodské továrníky tady sháněl jídlo. Jednou jel do Černochova pro prase, někdo ho udal, a zavřeli ho do Leopoldova. Z kriminálu psal manželce, dej slečně učitelce na svatební šaty a jejímu muži taky. Jeho manželka sehnala vajíčka, také se podařilo sehnat dvě husy, vše jsme dali do sklepa, ale běda! Ráno bylo všechno pryč. Od příbuzných jsme dostali potravinové lístky a místo husy byla sekaná. Celá Peruc věděla, kdo to ukradl. Po válce si to vyřídili a nemluvili spolu.  Peruc, Sokolská ulice, 6.května 1945 (v pozadí dům, kde Havlíkovi bydlí) Dne 4. května večer jsme stáli před barákem, když tu na nás výpravčí František Pardubský a strojvedoucí křičí, běžte do vsi, ať všichni vyvěsí české vlajky, už jsou i na lokomotivách! Soused odvedle mi přinesl látku, tak jsem vlajku nahonem ušila doma. To bylo najednou vlajek! Do toho v rádiu hlásili, jak v Praze vypuklo povstání.. My přijímač neměli, ale soused ano, běželi jsme k němu. Chvilku mluvil český reportér, že se v Praze válčí, pak zase Němec, že to není pravda. Někteří z Peruce se rozhodli, že pojedou na kole Praze na pomoc. Chlapi přišli na četnickou stanici a četníci jim rozdali pušky... Pak ale přišlo z Loun, že tam projíždějí Němci a střílejí do oken a že jsou lidi ve sklepích. Tak jsem si ve sklepě nahonem ustlala do necek, stačila tam nanosit nějaké jídlo a za chvíli už to lítalo, Perucí projíždělo auto za autem. Bubeník vybubnoval, aby chlapi zbraně ihned odevzdali, jinak že Němci vypálí Peruc. Mládenci odevzdali, ale jedna puška chyběla. Němci ultimativně nařídili, že do dvanácti hodin musí být odevzdána, jedině tak že Peruc ušetří.
Pokračování příště |
| < Předch. | Další > |
|---|
